Logan... a spoilery vem čert

5. března 2017 v 12:37 | Lina Dee |  Recenze

Jako velké fanynce X-menů mi nemohl ujít letošní marvelácký film, věnovaný Wolverinovi. Nejdřív to vypadalo, že půjdu sama, protože moje BF, se kterou chodím do kina, byla po Wolverine: Origins dost skeptická. Pravda, zrovna Origins byl ze všech X-meních filmů nejslabší. Ale protože Wolverina miluju, jsem ochotná skousnout ledasco, čistě z lásky k tématu. Nakonec jsem ji ale ukecala a dost možná mě za to stále proklíná. A nikoliv proto, že by film byl nepovedený. Naopak.

Film se odehrává v nedaleké budoucnosti - kolem roku 2025 (nemám paměť na čísla) v době, kdy se kvůli vakcinaci lidstva již čtvrt století nenarodil žádný mutant. Stárnoucí a slábnoucí Logan se snaží žít spořádaným životem nájemného řidiče luxusní limuzíny, aby našetřil dost peněz pro sebe a Charlese, jakožto poslední dva mutanty na Zemi. Chtějí žít na jachtě a skrýt se před očima na jejich schopnosti již odvyklého lidstva. Charles navíc trpí Alzheimerovou chorobou, která u něj způsobuje záchvaty, ve kterých je jeho mysl schopná zničit všechny inteligentní bytosti ve velkém okruhu. Když už se zdá, že jsou jen krok od splnění snu a budou moci opustit neútulný azyl vodní nádrže na území Mexika

Jenže všechno mění jeden den, kdy Logana vyhledá mexičanka, žádající ho o pomoc pro sebe a dceru. Logan ji odmítne a vzápětí je kontaktován dalším člověkem, znajícím jeho identitu - Donaldem Piercem, zastupující podivnou společnost Transigen. Ten ve skutečnosti nehledá Wolverina, ale onu mexičanku. Logan chce mít klid, takže ho pošle do háje stejně, jako ji. Netrvá dlouho a ona ho opět vyhledá, zavolá si ho i s jeho limuzínou. Slíbí mu nemalou finanční odměnu, když ji a dceru odveze přes celé USA za hranice Kanady. Vidina peněz na jachtu a na léky pro profesora Logana přesvědčí. Následuje kolotoč více a méně překvapivých zjištění a emocí. Víc už vám neřeknu, jenom to, že budete potřebovat kapesníky, tuny kapesníků, pokud u filmů brečíte.

Když řeknu, že je to nejsmutnější Marvel, jaký jsem viděla, nebudu lhát. Když řeknu, že nejkrvavější, a nejpromakanější… taky. Hugh Jackman a Patrick Stewat brali tento film jako rozloučení se svými životními rolemi a pojali to setsakra dobře, dali do toho tolik, že starý a zmatený profesor X a zničený, bolavý a alkoholu propadající Wolverine, mě rozlítostnili už na začátku. A ta chvilka, kdy se Logan dal dohromady a člověk si mohl říct, to je on, můj Wolverine, byla setsakra krátká. Nakonec - i přes tu hromadu smutku vidím otevřená vrata jako blázen a jiskřičku naděje v novou generaci X-menů.

Kdo jste ještě nebyl v kině, běžte. Rozhodně to nebudou vyhozené peníze.

5/5 jsem unešena


 

Přírodní kartáček Yoni

29. ledna 2017 v 14:34 | Lina Dee |  Recenze
Víte, že recenzí tu mám poskrovnu, zrovna moc dobře je psát neumím, ale občas se mi dostane do ruky něco, co si těch pár řádků zaslouží.

Při surfování po Facebooku jsem narazila na reklamu na přírodní kartáček. Už před časem jsem zaregistrovala různé prodejce prodávající větvičky, na které pěli neskutečné ódy. Na jednu stranu se mi to nezdálo, na druhou... vzpomněla jsem si na svou oblíbenou činnost, díky níž všechny moje tužky a pastelky vypadaly, jako by měly na konci štětec. Takže jsem se nechala zlákat představou zase jiného čištění zubů. Nejčastěji používám klasiku - kartáček Curaprox a nějakou z běžně dostupných past, od paní zubařky jsem chválená za pěkné zuby, ale i tak je mám zažloutlé, prý od raného užívání antibiotik a zůstaly mi na nich zbytečky lepidla od rovnátek, která už mám deset let sundaná.

Našla jsem si Yoni.cz, přečetla si něco o Miswaku, Siwaku... prostě o kořeni rostliny Salvadora persica https://cs.wikipedia.org/wiki/Salvadora_persk%C3%A1. a objednala jeden kousek na zkoušku. Mojí chybou bylo to, že jsem si nepřiobjednala pozdro a kořen mi po vybalení vyschl, ale funkčnosti to podle mě nevadí. Za dva dny od zaplacení mi přišla obálka, v ní hygienicky a vakuově zabalený kořen, Návod s ručně psaným poděkováním a mandalová samolepka jako dárek. Nedokázala jsem odolat, ihned jsem vybalila, okousala kůru asi z půl centimetru kořene a jala se rozžvýkat konec, aby se roztřepil a dalo se s ním čistit. Nejlépe šly přední zuby z přední strany, stoličky a zadní strany zubů jsou oříšek i pro zkušeného akrobata. Chuť příjemná, lehce štiplavá, dovedla bych si představit pastu s touto příchutí. Po čištění jsem štětiny ustřihla a klacík postavila do hrnečku. Na fotce je kartáček už po vyschnutí, které ale nijak nevadí používání.

Plusy:
příjemná, ale nezvyklá chuť
pocit vyleštěných zubů
kousání
viditelně čistší zuby

Mínusy:
špatná dostupnost na zadní strany zubů a stoličky
nemožnost, či složitost vyčištění jazyka
Občas zůstane "štětina" mezi zuby

Suma sumárum, za šest pětek zajímavá zkušenost. Zejména kvůli silicím asi budu kupovat nadále, i když pořádně vyčištěné zuby mám jen klasickou metodou.

Jak mě poznamenala traumata z dětství - jídlo

31. prosince 2016 v 12:00 | Lina Dee

Poměrně často čtu, že děti, které od rodičů prožily týrání, ať už fyzické nebo psychické, nezřídka šlapou ve stopách těch, kteří jim způsobili nejvíc bolesti. Ano, kdybych byla jiná a svoji matku dokázala milovat i přes to šílené ubližování, možná bych byla jako ona. Zaznamenávám poměrně dost společných vlastností, tak trochu k mé nelibosti. Jenomže já si řekla, že za žádných okolností nesmím být jako ona.
Není těžké si všimnout, že mám ve svém věku spoustu divnozvyků. Ano, k některým jsem se propracovala časem a slabou kompulzivní poruchou (drobek zesílenou soužitím s Petrem, který ji má taky). Jiné jsou ale celkem prokazatelně dílem mého téměř šestnáctiletého soužití s matkou, sešněrovanou zase jejími divnozvyky. A protože jsem si ji v podvědomí uložila jako negativní vzor, dělám ty věci přesně naopak, než ona.


Matka šetřila na jídle. V době, kdy ještě fungovala jakž takž normálně, u nás byly moje nejoblíbenější potraviny tabu - pravé máslo, tvrdé sýry, vejce… Všechno bylo příliš "drahé" a já to jako dítě viděla jen velmi vzácně. Později, když už nefungovala skoro vůbec, přestala vařit a veškeré jídlo zamykala v lednici na řetěz, abych si náhodou nemohla vzít něco, co jsem byla nakoupit, nebo to přivezla babička. Většinou to tak v té lednici zůstalo, dokud se to nezkazilo. Nějaké mlsoty, to neexistovalo vůbec. V té době jsem chodila na obědy k přítelově mamince a nebýt jí, asi bych byla hubená… nebo studená.

Proto dnes, když jdu nakupovat, absolutně nešetřím na jídle. Chci ochutnat tohle, nebo támhleto? Šup s tím do košíku. Dnes je jídlo, kvalitní, dobré a třeba i různě zajímavé či exotické hodně velká položka v mém rozpočtu. Když nad tím přemýšlím, nelituju toho, že si kompenzuju dětství. Vzpomněla jsem si ale ještě na jednu věc - Téměř nevyhazuji potraviny. I když toho kupuji hodně, snažím se nejdřív odebírat ty podléhající zkáze a pak teprve ty trvanlivé. Co nespotřebuji, šup s tím na mrazák, ono se to bude hodit koncem měsíce, před výplatou.


Stačilo by málo, abych byla jako ona? V tomhle případě asi ne. Považuji se za člověka s centrem slasti v hubě a nedovedu si představit, že bych šla cestou šetření na jídle. Občas, jen velmi zřídka, se přistihnu, že vybírám ze dvou možností tu v akci… Ale opravdu jen zřídka.

Další články


Kam dál

Reklama