Foto sešit od Saal-Digital, aneb do třetice všeho dobrého

27. července 2017 v 13:12 | Kája |  Recenze

Před časem jsem využila již dvou akcí od Saal-Digital a s oběma jsem byla nadmíru spokojená, proto když se objevila možnost třetí, rozhodla jsem se ji využít.

Tentokrát šlo o fotosešit.

Jedná se vlastně o low cost fotoknihu s plastovými deskami a kroužkovou vazbou. Kvalita papíru je o něco horší, než u plnohodnotných fotoknih, ale je potřeba breát v potaz cenu fotoknihy a fotosešitu. Ten vidímtotiž jako ideální produkt pro rodiny, které chtějí babičkám dát fotky vnoučat a nechtějí příliš utrácet, nebo pro vzorková portfolia k věnování potenciálním klientům.

Zpracování je i tak velice kvalitní, kroužková vazba je kovová, takže evidentně něco vydrží, papír silný a i při delším nošení v zavadle bez sklonů k třepení rohů. Tisk opět dokonalý, což není u Saal.Digital žádná výjimka.

Já sešit využila pro prezentaci mých černobílých fotografií, takže podání barev příliš neposoudím, ale černá je opravdu černá a ne, vybledké našedlé cosi. Rozhodně jsem spokojená a dál věrná společnosti.

 

Altruismus, víte co to je?

5. července 2017 v 19:05 | Lina Dee |  O mně

Já to nevěděla, a když se to ke mně dostalo, měla jsem pocit, že jde o nadávku, nebo nenápadné naznačení nestability mého psychického stavu. Ale jak se ukázalo, bylo to přesně naopak, i když spousta lidí stále trvá na tom, že jsem se pomátla na rozumu.

Začalo to vlastně cca před dvěma měsíci. Dostal se ke mně článek o vůbec první transplantaci dělohy, která se v ČR uskutečnila před rokem. Netušila jsem, že je něco takového možné a tak jsem hledala dál. Tohle téma mě neskutečně zaujalo. Já sama děti mít nechci a můžu a jiné ženy chtějí a nemohou… cítíte tam to, co mě trklo?

Obvykle jsem impulzivní a od myšlenek k činům se dostávám v rámci minut. Sepsala jsem tedy mail, ve kterém vyjádřila zájem stát se dárkyní a odeslala na adresu IKEMu pro kontakt s veřejností. Tak nějak jsem si říkala, že stejně neodepíšou a že se mail na to transplantační oddělení ani nedostane. Pár dnů jsem čekala na odpověď a pak to pustila z hlavy, že došlo na moje předpoklady.

Plánovala jsem, že bych příští rok šla na hysterektomii, jak už jsem psala v článku o tom, že vážně nechci děti. A vidina, že by tu dělohu nevzali a nevyhodili jako flák masa, a že by mohla být užitečná nějaké paní, která dělohu buď nemá, nebo má nefunkční, se mi velmi zamlouvala. Ale neodpověděli - Život šel dál.

Uplynuly dva týdny a v mailové schránce na mě zamrkal velký nápis IKEM. Padla mi brada. Rozklikla jsem a četla dopis od transplantační koordinátorky, že si velmi váží toho, že se chci stát altruistickou dárkyní dělohy a že by ráda domluvila osobní setkání s panem docentem Froňkem. Altruistická? Co to, sakra, je? Hledala jsem a našla - význam je stejný jako české nezištná. Prostě dobrovolná, z vlastního popudu a bez nějakých požadavků odměny.

Odepsala jsem, že jsem nadšená, že se opravdu ozvali a postupně jsme domluvily termín a ještě jsem sepsala takový krátký sumář o sobě.

V pátek 23. června jsem jela do IKEMu. Nervózní jsem byla jak pes, a to jsem ještě měla kliku, že jsem si pana docenta předem negůglila. Kdybych to udělala a věděla předem, jaká je to kapacita, nedostala bych ze sebe na slovo.

Každopádně pan docent Froněk je úžasný člověk, se kterým byla opravdu radost si popovídat. Vysvětlil mi prakticky vše, co mě čeká za vyšetření, jak vše probíhá a co bude následovat, pokud všechna vyšetření vyjdou dobře. Zmiňoval, že v naší kotlině není altruistické dárcovství nijak časté a že si mé nabídky neskutečně váží. Zároveň jsme probrali, že by se rovnou daly napravit i mé dva dlouholeté problémy - ohavná jizva po operaci slepého střeva a inkontinence. Už to by pro mě byla veliká odměna.

Dozvěděla jsem se, že mě budou čekat tři vyšetření - gynekologické - zda je děloha v pořádku, dobře umístěná etc, interní - zda netrpím srdeční chorobou, která by mohla být překážkou kvůli operaci, která jenom pro mě trvá kolem pěti hodin, a psychologické - jestli jsem si vědoma všech úskalí, faktu, že pak už děti mít nebudu definitivně a tak dále.

Za pár dní mi přišel mail z gynekologie v Motole. Docela jsem byla ráda, že první si odtrpím to nejhorší, a 4.7. jsem tam jela.

Tentokrát jsem se dostala do rukou druhému nosnému pilíři studie transplantace dělohy, panu doktoru Chmelovi. Když jsem ho zahlédla poprvé, skoro jsem chtěla utéct. Dvoumetrový holohlavý mužský ve mně budil docela strach. Jenže pak začal mluvit a vyklubal se z něho neskutečný sympaťák. Vyšetření zbytečně neprotahoval, jsa si vědom, že to pro žádnou ženskou není bestofka, a zase jsme skončili u povídání o tom, co mě k tomu vedlo, a jak si váží mého rozhodnutí. Nevím, pořád mám pocit, že něco takového by mělo být samozřejmé a běžné, ač tomu tak není.

Napumpoval mi sebevědomí a já ještě doma v Teplicích chodila s připitomělým úsměvem na tváři. Přiznám se, že kdybych takového doktora našla tady, tak snad budu chodit ráda na gyndu.

Další dvě vyšetření jsou přede mnou. A pak? Vyplň se osude.

Mrzí mě akorát jedna věc. Že jako protiváha doktorům, kteří si váží mého rozhodnutí a plně ho akceptují, stojí několik lidí z mého okolí, kteří se mě snaží přesvědčit, že jsem hloupá, že do sebe nechám dobrovolně řezat a že toho budu litovat a že se zbavuji toho nejcennějšího, co mám (Co, prosím?). Jen málokdy se setkám s postojem, že pokud si tím jsem stopro jistá, tak je to ode mne záslužný čin. Je těžké si uvědomit, že ve třiceti už asi vím, co od života chci a očekávám a děti to rozhodně nejsou? 10% lidí děti nechce a přesto se spousta z nich přemůže pod tíhou stereotypu a zbytek života trpí. Já trpět nechci.

Nejsem fotograf aneb příliš nafouknuté bubliny

28. dubna 2017 v 0:11 | Lina Dee
Často se setkávám s dotazem, jestli, když jsem tak zakousla do toho focení, mám fotografickou stránku na Facebooku. Říkám, že nemám, že nejsem fotograf. Mám jen stránku, kde prezentuji svoje pokusy o umění cvaknout spouští v tom správném okamžiku a na správném místě. Ale nejsem fotograf, ač fotoaparát je mým druhým tělem a objektiv okem. Rozhodla jsem se prasknout tu barevnou bublinu, kterou okolo sebe vytvoří spousta těch, kterým se dostane do ruky lepší foťák a hned mají stránku Jméno Přímení fotograf či photography a zeď často plnou nic neříkajících cvaků nesplňujících ani nároky na technickou kvalitu a základy kompozice, zlatého řezu etc.

Je to škoda, protože pak znám spoustu lidí, kteří fotostránku nemají, neprezentují se jako fotografové a zvládnou vyfotit pěkné fotky i levným mobilem. Jedním z nich je jeden z mých nej kamarádů, který mě vlastně k focení dostal, když jsem zjistila, že fotí, používal nějaký prastarý SonyEricson. Podle mě totiž není důležité mít drahý stroj a velké ambice na skvěle placený džob svatebního a portrétního fotografa, kterých je trh přesycen a najít mezi nimi opravdu dobrého není nic jednoduchého. Navíc když dneska lidi myslí spíš peněženkou, není divu, že je velký zájem o levné rádoby fotografy, kteří to za mrzký peníz nafotí, jedno je jak. Důležité je mít "oko", jak říkávám. Vidět kolem sebe to zajímavé ve všednosti. Vzít si hezkou modelku a nafotit jí portrét s rozostřeným pozadím zvládne dneska už i amatér s lepším fotomobilem. Kouká se na to hezky, ale nějak mi v tom chybí ta neviděná krása. Není problém, aby vypadalo hezky na fotce to, co už hezké je, ale to, co se třeba lidem na první pohled vůbec nemusí líbit.

Já vzala špendlík, praskla tu nabubřelou bublinu světa fotografů, která je zevnitř průhledná a z vnějšku duhová. Koukám se na cizí bubliny, hledám v nich mozaiky a ty zachycuji. Nejsem fotograf. Nedokážu fotit manuálním objektivem tak, aby to vypadalo, jak já chci a co znamená clonové číslo a jak přesně se počítá vím přesně týden. Kdybych měla ručně nastavovat poměr iso : čas : clona, tak asi nevyfotím nikdy nic.
Umím akorát vzít do ruky kouzelnou mašinku na obrázky a ukázat jí, co má zachytit. Nejsem fotograf, jsem jenom Ta holka s foťákem.


Ale baví mě to.

Další články


Kam dál

Reklama