Laura a její eutanazie

8. července 2015 v 12:42 | Lina Dee |  Myšlenky
Je léto, tzv. okurková sezóna a málokdy se stane, že v tento čas média nabídnou nějaké extra zajímavé či strhující zprávy. Tentokrát je to však poněkud jinak, stojaté vody rozhýbala učitelka, která si užívala sex se studenty a byla za to odsouzena na dvaadvacet let, což je o rok více, než dostal masový vrah Breivik, který vystřílel ostrov plný dětí. Mě ale zaujal více článek z Belgie, věnovaný čtyřiadvacetileté dívce Lauře, která zažádala o eutanazii a povolení asistovaně opustit tento svět dostala.

Udělala jsem ale obrovskou chybu, že jsem nahlédla do komentářů, protože se to tam hemžilo přízemními názory, že by holka potřebovala zmlátit, ošukat, zaměstnat atd. aby neměla roupy. Laura totiž trpí nemocí, kterou stále ještě mnoho lidí neuznává - depresí. Navíc tak silnou, že s ní nedokáže fungovat normálně a svůj mladý život tráví pod léky, které jí nepomáhají, mezi zdmi ústavu. I její rodiče uznali, že život, jaký žije, není životem, a v jejím rozhodnutí ji podpořili.

Většinová společnost těch, kteří depresemi nikdy nebyli postiženi, si myslí, že deprese je pouhý dočasný stav duše. Tomu dost přispívají adolescenti, kteří své splíny nazývají depresí. Deprese je ale měřitelná, a diagnostikovatelná přístroji. Nejčastěji se jedná o nízkou produkci hormonu serotoninu a dalších, čímž je ovlivněna funkce mozku. Na následující fotografii můžeme vidět, jak se po aplikaci glukózy s radioaktivním fluorem projevuje depresivní mozek a mozek zdravý.


Deprese není špatná nálada kterou máte po ránu, deprese je dlouhotrvající neměnný stav. Sama jsem se s depresí nějakou dobu léčila, slabými depresemi trpím od dětství a události počátku loňského roku ji prohloubily do téměř nezvladatelných rozměrů. Nebyla jsem schopná vyjít z domu, a s někým mluvit, pro mě byla nepředstavitelná muka. Nebavilo mě vůbec nic, vlastně jsem jen seděla a koukala do zdi. V hlavě ryzí negativno, které se snad ani nerozpadalo na jednotlivé myšlenky. Chuť na sebevraždu, ale zároveň strach z bolesti a ze smrti. Byl to stav, který u mě trval téměř půl roku a po nasazení léčby se výrazně zlepšil a stabilizoval. V té době mě nejvíc vytáčely hlášky typu: "Nesmíš se tomu tolik poddávat." a "Antidepresiva jsou jen pro slabochy." či "Moc to prožíváš." Desettisíckrát jsem se snažila to neprožívat, nešlo to, a každý, kdo do mě tímto způsobem ryl, mi ještě přitěžoval. Nyní jsem bez medikace, a pokud mě nezasáhne nějaká rána, myslím, že to zase nějakou dobu vydrží.

Nedovedu si, představit, že bych prožívala to, co ona mladá Belgičanka. Navzdory léčbě se propadla do nejhlubších tenat nezvratného smutku. K samotné sebevraždě je potřeba odvaha a tu také nemá každý. Nikdy nepřestanu obdivovat sílu, kterou v sobě musel nalézt můj kamarád, který se rozhodl probodnout si srdce dýkou. Věnoval se historickému šermu a jeho životním heslem bylo "Čestná smrt lepší hanebného života." a i když se sebevražda nepovažuje za čestnou smrt, způsobem, jakým ji provedl, se jí stala.


Málokdo pochopí, jak příšerný musí život být, aby se člověk rozhodl ho ukončit. Už jenom samotný pud sebezáchovy toto rozhodnutí ztěžuje. Nedivím se Lauře, že se rozhodla, jak se rozhodla a přeji jí, aby po smrti následovalo něco opravdu pěkného, protože nevěřím, že smrt je konec. A vlastně i děkuji lékařské komisi v Belgii, že toto její rozhodnutí podpořila, protože žití by neměla být povinnost. Člověk si svoji existenci tady nevybral, a tak by měl mít právo svět opustit. Dokonce si myslím, že je to nejzákladnější právo. Co si myslíte vy?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sarushef sarushef | Web | 8. července 2015 v 19:33 | Reagovat

Pokud by vážně nebyla šance na zlepšení, tak ano, podpořila bych ji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama