Militium Christi 1/2

2. července 2015 v 2:27 | Lina Dee |  Povídky fantasy
Povídka napsaná v roce 2007 a zároveň první dokončený příběh, který jsem kdy stvořila. Dočkala se i otištění ve sborníku Nevadí, dědo. Na to, že to byla prvotina, to byla sakra úspěšná prvotina. Dneska mám vztek, že jsem dobré nápady vplýtvala v době, kdy jsem ještě nebyla vypsaná a dnes... Dnes nemám o čem psát.

***
Militium Christi

Kopyta drtila zemi ve zběsilém úprku. Rudé slunce bodalo do očí a on již tušil, že se smrti nevyhne. Přesto by rád… Pane, proč opouštíš ty, kteří ti byli nejvěrnějšími služebníky, proč? Dej alespoň ať je má smrt krátká a bezbolestná, vždyť víš, že zemřu s tvým jménem na rtech… Doháněli ho, jejich koně byli svěží, nevyčerpaní dlouhou a dalekou cestou. Ještě chvíli a první z nich se dostane na jeho úroveň, stačilo by jediné máchnutí. Ani to na sebe nenechalo dlouho čekat. Chladné ostří proťalo plášť, který během okamžiku zdobila skvrna ve stejné barvě, jakou měl cípatý kříž na jeho levé straně. Zraněný jezdec najednou prudce zastavil koně a seskočil na zem. Když zemřít, tak se ctí.

Pronásledovatelé, zmatení náhlou změnou chování své kořisti rychle otáčeli oře a vraceli se k opěšalému rytíři. Jejich tvářemi pohrávaly úšklebky. Hlupák, takhle se připravit o jedinou výhodu. Pokud on chtěl bojovat jako muž, jeho protivníci se k tomu zcela jistě neměli. Možná z nedostatku cti, možná z nedostatku odvahy. Obstoupili ho, tasené meče se matně leskly v posledních paprscích slunce. Teprve teď si mohl spočítat, kolik mužů ho vlastně štvalo až na okraj lesa, až na okraj jeho sil. Bylo jich pět, jako cípů pentagramu a ten který je vedl, vypadal jako sám ďábel. Teď kývnul na ostatní a ukázal prstem na muže v bílém plášti.

"Dělejte si s ním, co chcete, je to kacíř. Zradil Boha, tak ať si svou zradu pořádně vychutná." Rozjeli se na něho, každý přidal nějakou tu ránu mečem, ale tak aby ho nezabili. Ještě ne. Ač ho opouštěly síly stejnou rychlostí, jakou vytékala krev z jeho ran, neprodával svou kůži lacino. Ale ani rány od jeho meče nebyly příliš hluboké, výškový rozdíl mezi jím a jezdci udělal své. Najednou se ti čtyři, kteří ho oslabovali, rozestoupili. Ohlédl se, zjišťoval co se děje. Vůdce, muž s obličejem Satana se prudce rozjel proti němu, meč napřažený k poslední a zcela jistě smrtící ráně. Přibližoval se rychle, každý úder kopyta zněl jako srdce pohřebního zvonu. Už, už….

"In nomine Christi!" vykřikl rytíř a bodl před sebe.
Dominik se prudce posadil a protřel unavené oči. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, než si konečně uvědomil, že opravdu sedí doma v posteli. S ulehčením políbil stříbrný křížek, který nosil na krku. Připadal si tak o něco blíže Bohu. Sáhnul pod polštář a v měkké tmě nahmatal hranaté tvary svého obstarožního mobilu, odemkl tlačítka a zeleně zářící displej mu oznámil, že jsou právě čtyři hodiny a dvacet pět minut. Hm…za pět minut by se ten krám stejně rozezvonil a vyhnal ho z příjemného tepla peřin.

S chutí do toho, však Bůh dá a ty přežiješ i tenhle den. Věděl ale, že to co se děje okolo něj, jsou stejně jen malichernosti, do kterých Bůh nemá důvod zasahovat. I proto, aby se lidé naučili život brát takový jaký je. Inu, všechno má nějaký důvod. Možná i ten sen, co se mu zdál. Dnes, včera, předevčírem, vlastně skoro každou noc, už od dob kdy začínal brát rozum do hrsti a pídit se po tom, proč je vlastně na světě. Přesto ho ten sen děsil svou detailností, je každou noc jasnější a zřetelnější. Jako by mu chtěl něco sdělit, vzbuzoval v něm pocit jakési nutkavosti a on stále netušil proč. Než se nad tím stihl pořádně zamyslet, musel utíkat na vlak. Tak jako vždy když šel na ranní.

Vláček motoráček byl nacpaný lidmi a mladý muž děkoval Bohu, že se mu ještě podařilo ukořistit místo k sezení. Topení topilo na plný výkon a víčka těžkla a těžkla. Sotva je zavřel, dojel vlak do přestupní stanice. Druhý spoj už nebyl ani tak plný ani tak přetopený takže se Dominik konečně trochu probral. Světlo už se pomalu dralo nad kopce a dávalo tak nádech tajemna hradům na jejich vrcholcích. Ano je tak, vždyť skoro na každém kopci tady ve Středohoří či na druhé straně, v Krušných horách se mezi stromy skrývá hrad, nebo alespoň zřícenina. Znát tak všechny jejich příběhy… ze snění ho vytrhla až obří chladící věž teplárny. Ach jo, bude se vystupovat. Dominik se na sebe podíval s jistou dávkou lítosti. Kdyby tak alespoň mohl dělat to, co chtěl… Snad jednou.

Vystoupil a nechal se míjet průmyslovou zónou, avšak duchem byl někde jinde. Ne, nepřemýšlel už o svém snu, ani o hradech, spíše se děsil, jakou katastrofu zase přinese den. Neměl rád ty denní směny. Ani uniforma, která se přece jen trochu podobala té, kterou by tak rád nosil, ho nedokázala utěšit. Stejně se musel podřizovat rozmarům chlebodárců, i těch, kteří se jako chlebodárci cítili. Konečně prošel branou závodu. Nasadil pracovní úsměv a zaklepal na okénko domovské vrátnice.

"Čest práci, soudruzi!!" zahlaholil dovnitř.

"No to jste se musel dobře vyspat, když už po ránu takhle nadáváte." ušklíbla se obrýlená kolegyně uvnitř. Dominik pokrčil rameny a šel si napsat příchod k operační. Ta ho přivítala úsměvem, který byl asi tak pravý, jako ručně obkreslená tisícikoruna.

"Dobré ránko, tak jakpak jste se vyspinkal? Jenom tady něco dopíšu a hned se můžete podepsat." Chvilka se protáhla asi na čtvrthodinku, během které operační nepřestávala štěbetat o ničem. Ještě snad nepotkal člověka, který by byl schopen o ničem mluvit tak dlouho. Konečně se dočkal možnosti podepsat svůj příchod. Už se ani nenamáhal dovolávat toho, že přišel před čtvrt hodinou, tak by tam měl být jiný čas. Věděl, že by to pomohlo stejně, jako kdyby se pokoušel zastavit kamion nataženou dlaní. Vzdychl a odploužil se zpátky na vrátnici.

"Tak co, dělo se v noci něco?"

"Ne, nic zvláštního. Tady na stole pod sklem máte nové nástupy, a když tak mi orazítkujte příchodové karty."

"Jo, jasný. Já vím." Jako vždy ho čekal monotónní den. Stejný jako včerejšek a nejspíše i jako zítřek. Jediným únikem z reality tohohle místa, bylo sledovat různorodé osudy kolegů. Například Petr. Mladý muž, který evidentně stále ještě hledal svoji cestu. Byl křesťan s velice netradičním pojetím víry. Hodně si s Dominikem povídali a probírali své různé pohledy na stejnou věc. V jednom si ale byli za jedno. Že největší zlo a nejhorší jméno, udělali křesťanství katolíci. Stačí to, co tu vyváděli už za Jana Husa, a ve stejném duchu pokračují dodnes. Petr měl ale i jiné zkušenosti, nestyděl si užívat všeho, co mu život nabízel a právě tuhle vlastnost mu Dominik záviděl. Možná i tu malou lehkovážnost, se kterou tento muž proplouval životem. Umění říct si: To je dobrý, tam přijde kredenc. Ano, i on by si to rád řekl, ale vždycky se strašně bál že ta kredenc prostě nebude. Že se na něco stoprocentně spolehne a ono to nepůjde.

Zahoukání klaksonu konečně vytrhlo Dominika ze zadumání. Zapsal si číslo karty a čas příjezdu a vyšel ven. Po chvíli přišli i další kolegové ale on byl stále tak trochu jinde. Měl melancholickou náladu, která pomalu ale jistě spadala do deprese. A depresí se bál. Zatím se z nich vypisoval v básničkách, ale věděl, že jednou už to stačit nebude. Jo, příště už to řekne doktorce. Možná.

Tak záhy jako den začal, tak i skončil. Prostě najednou byla tma a čas jet domů. Konečně. Zase ten samý vlak, ta samá cesta a domov. Jediné utěšené místo na tomhle světě. A úplně nejmilejší byla představa té krásné, bílé, smaltované vany napuštěné horkou vodou s kopcem pěny navrchu. Hodně se těšil na ten svůj malý, soukromý luxus.Doufal že horká voda odplaví tu nesnesitelnou únavu, která se najednou zmocnila jeho těla.

Už když strkal klíč do zámku bytových dveří, tušil, že je něco špatně. Ruce se mu třásly, tak jako snad ještě nikdy. Zatřepal hlavou, aby se trochu probral, odhodil batoh do kouta, zul kanady a zamířil do koupelny. Začal si napouštět vanu a pomalu se u toho svlékal. Když vana vypadala stejně jako v těch lákavých představách, ponořil své znavené tělo do bublinek. To nádherné teplo se mu úplně vlévalo do žil.

Jezdec rytíře minul. Ten cítil každou z těch ran, které ho pálily a bolely po celém těle. Čekal na smrt, ale ta stále nepřicházela. Nebo už byl opravdu mrtvý? Náhlý chlad se zmocnil jeho těla a on si všiml hluboké rány na svém boku. Ale pozdě, jeho svět se propadal do tmy…¨

Když se Dominik probral, byla voda úplně studená a s ním lomcovala horečka. Teploměr potvrdil jeho největší obavy, když se vyšplhal jen pár stupínků pod čtyřicítku. Do večera se to určitě nespraví, takže v práci na něj můžou zapomenout. Zvedl tedy telefon a oznámil svou situaci nočnímu operačnímu. Ten si vše zapsal a popřál brzké uzdravení. Roztřesenu rukou típnul mobil. Hned ráno musím k doktorovi, řekl si, ještě než omdlel.
Probuzení bylo o mnoho nepříjemnější než sladká tma bezvědomí. Hrbolatá zem tlačila do rozbolavělého těla. Otevřel ztěžklá víčka a zalapal po dechu. Nad jeho hlavou se rozprostíralo hvězdnaté nebe. Myslel by si, že sní, ale ta bolest byla tak skutečná. Pokusil se pohnout, ale rána v boku ho zabolela. Rána v boku? Takže to musí být ten sen. Ale přece…nikdy si ve snu neuvědomoval, že je to sen. Je to všechno nějaké divné. Jediné co věděl, je to, že musí pryč. Ať je to sen nebo ne, ti muži se mohou vrátit a dokončit své dílo.

"Bože pomoz mi," šeptal Dominik. Usilovně se modlil, aby se mu odsud podařilo dostat. Najednou zaslechl hlasy. Ztuhl a dělal mrtvého.

"Tady někde musí být, ale ti muži říkali, že ho zabili" šeptal ve tmě jeden hlas. Druhý mu odporoval:

"Ne nemohli ho doopravdy zabít, smrt byla jen brána, jak ho sem dostat. Až ho najdeme, asi nám nebude věřit, ale je to opravdu on, i když už z daleké budoucnosti, V bitvě, která nás čeká, nesmí zůstat jeho místo prázdné." Dominik pochopil, že ti dva mluví o něm, ale absolutně nechápal souvislosti.

"Tady je, ale nehýbá se!" šeptl ten první.

"To je v pořádku, nalož ho, odneseme ho do našeho úkrytu." Mladík zaúpěl bolestí, když ho překládali na nosítka.

"To bude dobré, bratře Domeniku, brzy se to zahojí." Bratře Domeniku? To oslovení mu bylo tak známé, tak povědomé. I ty dva hlasy jako by znal. Všechno k němu doléhalo tak z dálky a tvářilo se tak neuchopitelně. Přesto věděl, že by stačilo málo a vzpomněl by si. Zavřel oči a opět ho pohltila milosrdná tma. Když je znovu otevřel, byl ve spoře osvětlené místnosti. Nad ním se skláněl muž s krátce střiženými ryšavými vousy a ještě další dva mladší, kteří ošetřovali četná poranění. I tak si Dominik všiml, že se některé rány již zatáhly a začaly hojit. Zatěkal očima, zda nepozná v někom ty dva, kteří ho sem odnesli. Ale vlastně ani netušil, jak vypadají. Ryšavý ale promluvil. V jeho hlase mladík poznal toho zkušenějšího z obou.

"Omlouvám se, bratře Domeniku, že jsme zvolili tak nepříjemný a bolestivý způsob jak tě přivést zpět do našich dob, ale bohužel to nešlo jinak. Museli jsme tě vrátit do okamžiku tvé smrti, jinak bys ztratil vzpomínky na dobu, z které přicházíš. Bohužel se obávám, že tím pádem jsi nezískal vzpomínky na život, který jsi žil zde." Dominik zavrtěl hlavou.

"Ne, ale všechno mi přijde tak povědomé…"

"To je dobře, možná není tvá brána ke vzpomínkám ještě úplně zavřená. Teď se ji pokusím otevřít." Po těch slovech vzal muž kameninovou misku s nějakým kořením a zapálil její obsah. Místnost zahalila namodralá mlha a známá vůně. V tu chvíli viděl Dominik vše. Slávu řádu po návratu ze svaté země, roky v klášteře i rozčílení a zoufalství v jejich řadách, po tom co je zradil papež a král prohlásil za zplozence pekel. Pokusy zachránit to co zbylo a beznadějný útěk z Paříže. Dokonce i to co už dávno znal - vlastní smrt. Podíval se na ryšavého.

"Jacques…splynulo mu ze rtů. "Bratře…? Ryšavý kývl a tím potvrdil jeho slova. Dominik měl v hlavě zmatek, a nějakou dobu trvalo, než se vše urovnalo. Pochopil už, že oba životy k němu patří a postupně ho opouštěl i ten divný schizofrenní pocit. Ale chtěl se zeptat ještě na jednu věc.

"Bratře, čím to je, že se mé rány hojí tak rychle? Nebo jsem byl tak dlouho v bezvědomí?"

"Nebyl, našli jsme tě teprve před pár hodinami. Ale tvé šrámy se hojí rychle proto, že jsi zároveň ve dvou různých časech a na dvou různých místech. Tím pádem se nacházíš i mimo známý čas i prostor.

"To by ale znamenalo, že jsem v těchto chvílích nesmrtelný…?"

"Možná, možná ne. To si nikdo z nás netroufá odhadovat. Rozhodně bych ani na tvém místě příliš neriskoval, bratře." Dominik pokýval hlavou.

"Chápu…Moc rád bych ale věděl, proč jste mne povolali zpět. Nenarušíme tímto přirozený běh času?"

"Možná, ale pokud nezasáhneme, svět pohltí zlo. I když si myslím, že čas je uzavřená smyčka a běží stále dokola. To co teď prožíváš, se již událo a znovu se dít bude." ujistil ho Jacques.

"Dobrá, tak ale proč jste mne povolali?"

"Protože…" hlas se m na chvíli zadrhl. "…nepřítel získal nejcennější relikvii řádu." Dominik obrátil oči v sloup a jeho tváře se zmocnilo zoufalství,

"Proboha, jak? Jak se to mohlo stát??"

"Filipovi muži dobyli Saint Michel. Těch pár bratrů, kterým se podařilo uprchnout, již nestihlo vzít s sebou vůbec nic. Jen stěží dokázali zachránit vlastní životy."

"Vědí královští, co se v klášteře nachází?"

"Myslím, že ne. Byl to nejspíš jeden z mnoha útoků na náš řád. Chtějí nás vyhubit jako krysy, a přitom jim jde jen o majetek. Zlato, které je pro potřebné, chudé a nemocné. Ne pro krále." Jacques zaťal pěst. I když si byl vědom marností situace, byl připraven bojovat a padnout. Za artefakt posvěcený samotným Bohem. Za to nejcennější, pro co se vydali do Svaté země. Dominikovi probíhaly hlavou ty samé myšlenky. Svět nové doby je zlý, ale kdyby selhali, mohl by být v budoucnu ještě horší.

"Kdy vyrazíme?" ptal se, připraven odjet ještě dnes.

"Nejdříve pozítří. Musíme zapomenout na řádový oděv i řádové zvyky, jen tak snad budeme moci proniknout zpět do kláštera. Navíc budeme moci jít jen tři, čtyři. Ti nejzdatnější z nás. Větší skupina by v těchto dobách byla nápadná.

"Vím. Pokusíme se do kláštera proniknout s prosbou o azyl. Pokud jim ďábel ještě úplně nezatemnil hlavy, jistě nás neodmítnou. Jak ale docílit toho, aby nás při ranních motlitbách nikdo nevyrušil? Kdyby nás někdo viděl, jak odkrýváme kamennou desku pod oltářem, bylo by jim jasné, kdo jsme. A začali by hledat to, pro co jsme si přišli. Možná mám nápad, ale pokud se rozhodneme ho uskutečnit, tak nám půjde o čas. A ten jim nesmíme dát. Stačí, aby nahlédli do kronik, aby zjistili, kde se relikvie nachází a to nesmíme dopustit. Hned ráno vyrazíme.

"Ale bratře, vždyť ještě nejsi zcela zdráv!" Dominik se pousmál a vyhrnul režnou bílou košili. V místě, kde ještě před pár hodinami zela smrtelná rána, byla již jen nepatrná narůžovělá jizva."

"Děkuji ti Bože za zázraky, které pro nás činíš."šeptal Jacques, než se otočil a odešel. Dominik se posadil a rozhýbával končetiny. Po chvíli se jeho přítel vrátil s náručí plnou různých svršků. Oba, a ještě dva další bratři si vybrali každý něco pro sebe. Nemuseli se za nic stydět, vypadali teď jako trochu movitější poutníci, na cestě ze země do země, kteří potřebují na pár dní nocleh a odpočinek.

Vyšli ven. Dominik si konečně prohlédl stavení i z venku. Byl to polorozpadlý statek v lesích.Již věděl, kde jsou. Jen pár hodin na západ odsud je pobřeží a hora trčící z moře, s klášterem na vrcholku. Saint Michel. Jeden z bratrů přivedl koně. Opravdu ti chudáci vypadali jako by šli minimálně z Říma. Dominikovi jich bylo líto. Koní i toho posledního zbytku Chudých rytířů chrámu Šalamounova. Ty trosky, které viděl, již mají pramálo společného s hrdiny ze Svaté země. Jen lesk v očích a pevná, neochvějná víra v Boží milost, dávala znát, že jsou to stále oni. Templáři.

TOPlistTOPlist
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama