Militium Christi 2/2

2. července 2015 v 2:28 | Lina Dee |  Povídky fantasy
Bohužel Blog neumí dlouhé články. Prý maximálně 4000 znaků. Asi se přizpůsobil tomu, že lidé málo čtou a delší úseky jim dělají problémy...

***
Těch pár hodin cesty přes les uteklo jako voda. Ke břehu dojeli, právě když odliv dosahoval maxima, takže by se i bez mostu dostali ke klášteru takřka suchou nohou. Rozpačitě se dívali jeden na druhého, až Dominik zavrtěl hlavou.

"Ne, pojedeme po mostě. Jsme unavení poutníci s žízní po Bohu. Nemáme důvod se skrývat." Bezděky se pohladil po hrudi, kde se pod košilí skrýval kromě stříbrného křížku i zlatý amulet se znamením řádu. Věděl, že kdyby ho nepřátelé zahlédli, podepsal by si rozsudek smrti. Přesto neměl to srdce ho sundat. Ostatně jako žádný Templář. Koně vykročili na most. Rytíři ho mlčky přejížděli tak jako mnohokrát předtím. Dříve ale vjížděli do otevřených bran, dnes se jako lupiči chystali vetřít na nepřátelské území. Bylo to trpké mlčení, každý z nich si v hlavě promítal vlastní slavnou minulost.

Konečně zastavili u těžkých kovaných vrat opevnění kláštera. Nemuseli klepat, uvnitř již o jejich příjezdu věděli. Ve dřevěné výplni se otevřelo malé zamřížované okénko, za kterým se rýsovala hlava zbrojnoše schovaná v kroužkové kapuci. Jakmile mu řekli, co potřebují, okénko se zabouchlo a za okamžik již rachotil řetězový převod a vrata se pomalu otevírala. Za nimi čekal onen voják, a bez dalšího ptaní je odvedl k opatovi. Ten poutníky vyslechl, seznámil je s chodem kláštera a přidělil jim cely. Pak přivedl jednoho z noviců, aby je provedl po klášteře. Rytíře stálo hodně přemáhání, nedat na sobě znát, že to tam velice dobře znají. Jedna věc jim ale nedala klidu. Proč byli prostí lidé, i bratři z jiných řádů ochotni přijmout ty lži, které jim diktoval papež, s Filipem za zády. A proč ti, kteří je teď hostí, by byli ochotní je na místě zabít, kdyby se dozvěděli, co jsou zač. Vždyť jsou všichni stejní křesťané…a lidé.

Zbytek dne uplynul v odpočinku po cestě a kvapem se schylovalo k večeru a tím i k večerním modlitbám. Templáři naslouchali kázání, a přitom pozorovali ostatní dění v kapli. Oči jim bloudily po řadách mnichů i rytířů až k oltáři. Velká mramorová dlaždice před ním nejevila známky manipulace. Ano, již zítra ráno, hned po ranní mši to musí provést. A pak zmizet, tak nepozorovaně jako by se vypařili.

I noc byla neklidná, stejně jako myšlenky těch čtyř. Když se shromažďovali k modlitbě, přitočil se k Dominikovi Jacques. Nemusel mluvit, pohyb očima stačil, vždyť vše potřebné si domluvili již večer. Rytíř se tedy oddělil od davu a zamířil za opatem.

"Otče?"

"Mluv synu."

"Mám zvláštní prosbu. Já a mí přátelé bychom po ranních motlitbách, chtěli ještě chvíli rozjímat v kapli."

"Ale na tom není nic neobvyklého…?" podivil se opat.

"My bychom ale chtěli být chvíli sami, jenom my a Bůh."

"Myslím, že není důvod vám nevyhovět. Pro zbloudilé duše není nic lepšího, než blízká přítomnost Hospodina."

"Děkuji ti, Otče."

"Bůh s tebou, synu."

Mše utíkala velice pomalu. Alespoň těm čtyřem, kteří mysleli na něco jiného. Slova představeného míjela jejich uši, aniž by zanechala hlubší dojem. Ne, jejich mše bývaly jiné, niternější, vtáhly k Pánu každého, kdo byť jen naslouchal. Vždyť i otčenáše odříkávané řádovými bratry měly jinou hloubku než teď. Amen, kaple se pomalu vyprazdňovala. Poslední odcházel opat. Ještě naposledy významně pohlédl na Dominika. Ne, nezapomněl na ně.

Sotva dubové dveře zaklaply do veřejí, začali společně odklápět mramorový poklop. Šlo to ztěžka, však to byla bytelná práce jejich bratří. Jacques sáhl do vzniklé mezery a vytáhl nevelký předmět zabalený v bílém plátně. Na všech bylo vidět obrovskou úlevu, ani jeden nepochybovalo o tom, co se skrývá uvnitř. Rytíř podal balíček Dominikovi.

"Na, vezmi ho k sobě. Rychle dáme vše do původního stavu a odejdeme." Nikdo si v tu chvíli nevšiml škvíry pootevřených dveří, ani zvědavého oka v ní. Během okamžiku obojí zmizelo. Rytíři přiklopili zpět těžkou kamennou desku a Dominik schoval balíček do kapsáře pod pláštěm.

"Takže teď se vymluvíme na projížďku a vyzvedneme své koně. A víc už nás tu nikdo neuvidí," šeptal Dominik, ještě když bral za kliku. Opřel se svou vahou do křídla dveří. Proto se mu jako prvnímu naskytl neutěšený pohled. Před kaplí stáli vojáci s královým znamením a tasenými meči v rukách. Něco je špatně, ne…všechno je špatně. Kde se jich tu tolik vzalo?

Nikdo nemohl tušit, že jeho veličenstvo král Filip, řečený Sličný počítal s tím, že se někteří Templáři pokusí vrátit na svá bývalá působiště. A nemohl dopustit, aby některý z nich přežil. Jejich moc přesvědčovat lidi je velká a stačil by i jeden jediný z těch ďáblů, pro získání bývalé obliby řádu. O vzpouru v zemi král nestál.

"Dominiku, co se stalo?" Jacques už mu koukal přes rameno.

"Pane ochraňuj nás,"zašeptal. V zástupu kolem to zašumělo. K uším překvapených rytířů doléhala slova, jako "Templáři", "ďábli", "démoni", "peklo" a nechybělo ani jméno samotného pána pekel.

"Bratři, nedejme se zadarmo. Když zemřít, tak se ctí." Provolal Dominik, tasíce dýku, kterou měl ukrytou pod pláštěm.

Ostatní ho následovali.

"In nomine Christi!" zahřmělo vzduchem, ještě než se muži vrhli do nerovného boje. Moc dobře věděli, že s dýkou jen těžko zvítězí proti hromadě dlouhých mečů. První v bolestech padli dva mladší bratři. Jacques se hned na to zády přitiskl k Dominikovi a společně se bránili převaze. Ne, neútočili, jen se snažili vykrývat seky mečů. Dominikovi se rozšířily zorničky, věděl, že další ránu již kvůli novému zranění ruky nevykryje. Jako zpomaleně viděl, jak se voják před ním rozmachuje…Najednou ležel na zemi, a viděl, jak za něj Jacques položil život. Voják se právě chystal konečně poslat na onen svět i Dominika. Vychutnával si jeho prohru, zoufalství a strach a záměrně jej prodlužoval pomalým konáním.

"Zadrž!" vzduchem třeskl hlas, který Dominik už velice dobře znal. Nechápal to, tenkrát ho poslal na smrt a teď ho brání?

"Zadrž! Je to Templář. Vezmeme ho dolů do města a pro výstrahu všem, kteří by se toho pekelného řádu mohli zastávat, upálíme. Z rozkazu krále, jak jinak." Ano byl to on, Dominik se nemohl mýlit. Muž s tváří Satana. Ten, který ho již jednou poslal na smrt. Jejich pohledy se setkaly. Rytíř ale neuhnul. Ve vojákově tváři se zračil údiv, pochybnosti. To vše ale jen na zlomek okamžiku. Vystřídala jej studená krutost.

"Svažte ho, a posaďte na koně. Pojedeme do města. A pošlete ihned posla, který tu popravu rozhlásí a nechá připravit hranici." Než se nadáli, opustil klášter mladík na čerstvém oři. Mezitím Dominika svázali a posadili na koně do potupné pozice, zády k jízdě. Přesto jeho tvář neopouštěla hrdost. Nebál se smrti, již poznal její bolest i sametovou náruč. Navíc věděl něco, co oni ne. A nikdy se to nedozví. Zanedlouho celý ten pochmurný konvoj vyjel z bran kláštera. Poslední Templář jede na smrt. Mrzelo ho špatné jméno řádu a moc dobře věděl, jaké pověry se dochovají do jeho doby.

Do doby do které se již nevrátí. Plameny se nedají přežít a zahojit jako rána po meči. Moc dobře to věděl, a přesto ho to nijak nevzrušovalo. Ani nevěděl proč vlastně je tak klidný.

Náměstí bylo plné senzacechtivých lidí. Starosta právě vykládal měšťanům o ďábelském řádu a ve skrytu duše doufal v odměnu za dobře odvedenou práci. I když sám ještě nedávno posílal řádu dary pro ty, kteří to potřebovali. Co ho teď vedlo? Zbabělost nebo chamtivost? Kdo ví. Dominik se nad tím ani nestihl zamyslet. Vojáci ho strhli z koně a táhli k hranici. Dav šuměl, když stoupal po schůdkách přitesaných z klád, když ho přivazovali, zarovnávali chrastím a nejvíce, když se smolné louče konečně dotkly vyschlého dřeva a slámy. Štiplavý kouř se vinul vzhůru, ale Templář dál hrdě stál, ve tváři pohrdavý úsměv. Ano takhle hořká je zrada. Ty Otče, ve tvém jménu mne upalují a ty nezakročíš? Svázanýma rukama si sáhl ke krku a strhl stříbrný kříž, který do teď zdobil jeho šíji. Pustil ho do plamenů, které pod ním bujely. Jako by přilil olej, oheň najednou vzplanul a náměstím se rozezněl Templářův vítězný smích. Příjemné teplo se rozlilo po celém těle…pak začalo pálit.

Tma, tak příjemná a sametová, měkká a všeobjímající. Peklo? Tenký paprsek bílého světla prořízl tmu. Tak přece jenom nebe? Konečně rozlepil víčka. Nebe, ujistil se, neboť právě spatřil anděla. Byla krásná, plavé vlasy jí spadaly ve vlnitých kaskádách až na záda, jen okolo skrání byly přichyceny sponkami. A v ruce držela injekční stříkačku.

"Paní doktorko, konečně se probral!" K nemocničnímu lůžku přispěchala starší, příjemně se usmívající paní.

"Vy jste nám dal, nějak jste se nám z toho bezvědomí nechtěl probrat. Pamatujete si vůbec něco?" Dominik přikývl.

"Volal jsem do práce, že nepřijdu a pak…už nic." Kromě toho zvláštního snu, pomyslel si ještě. "Jak jsem se sem dostal?"

"Volala vám vaše maminka, a když jste se neozýval, tak vás hned jela zkontrolovat. Buďte rád, že ji máte. Zavolala sanitku, a že jste ji potřeboval. Ale ty horečky nejsou jen tak. Vaše maminka mi ale řekla, čím se živíte, proto si myslím, že to byla přehnaná reakce vašeho těla na neúnosnou míru přepracování."

"A pustíte mne domů?"

"Cože?? Teď jste se nám probral a už byste chtěl domů? Možná zítra, horečky už nemáte, ale to byste mi musel slíbit, že budete poctivě marodit a odpočinete si." Dominik si nechal hlavou proběhnout lákavou představu prolenošeného týdne, a ochotně souhlasil. Navíc, musel se vzpamatovat z toho podivného snu. Musel to být sen, nemá jediný důkaz, že by to mohla být pravda. Doktorka odešla a on zase usnul. Tentokrát však spánkem beze snů.

Ostré světlo a neméně ostrý hlas sestry budil všechny na pokoji a připravoval na vizitu. Dominik se zavrtěl. Možná….možná ho už po vizitě povezou domů. Přání se mu splnilo, dostal nějaké léky na regeneraci a za chvíli již seděl v sanitce a ujížděl směrem domů. Rozklepanou rukou strkal klíč do zámku. Dejavu… je to přesně stejné jako tehdy.

Tehdy…před dvěma dny. Sotva ale vstoupil do bytu, zjistil, že je něco špatně. Slaboučký zápach spáleniny. Na linoleu v předsíni našel vypálený obrys kříže. Vzpomněl si na hranici a na stržený krucifix. Že by? Jak jinak by se tam objevil? Prošel až do kuchyně a oči mu padly na balíček zabalený v bílém plátně, ležící na stole. Ještě tam byly dva malé předměty z ušlechtilých kovů a vzkaz psaný matčinou rukou.

Posbírala jsem vše, co leželo kolem tebe. Máš to tady na stole. Jen nechápu, co se stalo s tvým křížkem, byl zatavený do lina. Ten balíček jsem nerozbalovala, neboj :-)
Ahoj,
Máma

Nejdříve prohlédl otavený kříž. Už skoro ztratil svůj původní tvar, inu plameny hranice byly opravdu horké. Druhý předmět byl kruhový medailon, jehož reliéf zobrazoval dva jezdce na jediném koni. Pečeť Templářů. Nadechl se a začal pomalu odmotávat pruh plátna z předmětu ukrytého uvnitř balíčku. I když věděl co je uvnitř. Takže přese všechno se podařilo úkol splnit. Díky Bohu. Dominik si vzpomněl na zradu a zkřivil tvář hnusem. Tak ale díky komu? To je teď už vlastně jedno. Hlavně že se podařilo dostat relikvii z rukou nepřítele. Kam ji ale ukrýt? Na to je snadná odpověď, vždyť pod svícnem bývá tma. Ano to je to pravé místo…

O pár hodin později se rozezněl domovní zvonek. Dominik otevřel dveře a za nimi se šklebila Petrova rozesmátá tvář.

"No tys nám ale dal. Už jsme se báli, že si tě odnes sám rohatej." Dominik se ušklíbl.

"Moc do toho nechybělo, pojď dál. Dáš si kafe?"

"Spíš čaj. Už sis pustil televizi?"

"Ne, proč?"

"Archeologové v kryptách kláštera v Saint Michel našli záznamy, podle kterých se tam měl za dob Templářů nacházet svatý grál." Dominik se pousmál a pohled mu sklouzl na pohár, který před chvílí uklidil do vitríny.

"Neříkej, vážně?" zeptal se lišácky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama