Téma týdne: Uprchlíci

14. července 2015 v 3:06 | Lina Dee |  Myšlenky
Jak napsat článek, který jsem chtěla napsat, a naroubovat ho na téma týdne, když opravdu nechci probírat imigranty. Je to natolik citlivé téma, že si jej zatím prostě netroufnu rozebírat, dokud o něm nevím víc. Co se Arabů týče, žiji v Teplicích, kde jich je spousta jak natrvalo, tak jako lázeňských hostů. A ruku na srdce, dokud neomezují některou z mých svobod, nevadí mi. Já se ale chci bavit o jiných uprchlících. O takových, jakým jsem já sama několik let byla.

Uprchlíci před realitou

Stane se, že se člověk narodí tam, kam se narodit neměl, byla to nehoda, ale vzít ji zpět bylo za minulého režimu téměř nemyslitelné, protože rodina je základ státu a kdo chtěl na potrat, musel před komisi. Ruku na srdce, těžko by ho povolili vdané ženě se dvěma odrostlými dětmi. No a tak jsem přišla na svět. Nehoda. Manželství se rozpadlo, ségry vyletěly z hnízda, založily rodinu a zůstala jsem já, matka a s námi litry alkoholu. Občas si vzpomenu na světlé chvilky, ve kterých si ji vybavuji jako veselou a vtipnou ženu, ale ty vzpomínky pak utluče dennodenní realita. To co bolí, si člověk přeci jen pamatuje lépe. Mně to navíc připomínají i jizvy fyzické.

Přitom matka chtěla jen jediné, utéct. Utéct před světem, jehož tíhu těžce nesla a který se jí definitivně zhroutil, když přišla o zaměstnání. Když už pila více, utíkala sama před sebou. Chápala sama sebe jako opuštěnou trosku a tak to zapíjela. V takových chvílích mi byla schopná vyčíst, že jsem jí zničila život, že já můžu za to, jak dopadla, že jsem k ničemu, hloupá a já nevím co ještě. Většinou to skončilo tak, že jsem se musela nechat zbít, protože když jsem se bránila, vyhrožovala mi, že na mě nechá dát do diagnostického ústavu, nebo do děcáku. Tohle peklíčko jsem měla od jedenácti let, ze začátku to nebylo tak zlé, ale když mi bylo třináct, čtrnáct, bylo to k nevydržení. Začala jsem utíkat taky, ne ven, ale do knih. Ty chvíle s knížkami byly vysvobozením a únikem před krutou realitou.

Krátce před mými šestnáctými narozeninami už její organismus vzdal život, kdy mu jako jediný zdroj energie byla podávána vodka a matka zemřela. Až na děsivou nejistotu, co se mnou bude, to pro mě byla úleva. Je až zvrácené to napsat, ale šťastná jsem začala být, až když zemřela. Poznala jsem svobodu a to že život není jen o bití a zákazech, a za to poznání vděčím starší sestře Petře a její rodině, jejichž střecha nad hlavou se stala i mou střechou. Poprvé v životě jsem měla pokoj, který by byl jen můj vlastní. Chtěla jsem minulost vzít a zahodit. To byl nejspíš důvod, proč jsem po tom, co jsem se poznala s bývalým manželem, zahodila svoji identitu úplně.

Jsou muži, kteří mají svoji vysněnou ideální krásku. Ti, kteří mají velkou fantasii, jí dokážou vdechnout život a psát o ní příběhy. A ti, kteří žijí jednou nohou mimo realitu touží po tom, že ji jednou potkají ve skutečnosti. To byl i jeho případ. Vysnil si vampýru Lauru a já se toho nakonec chytla jako ho..no košile. Bylo příjemné nebýt obyčejnou přitloustlou holkou s pošramocenou duší a pochybnou minulostí, ale být alespoň naoko prastarou a moudrou bytostí. Dneska už se tomu směju, ale pohltilo mě to opravdu dokonale, že jsem tomu snad i věřila. Vždycky jsem milovala roleplayig a tohle byl larp naživo. Došlo to tak daleko, že jsem si nechala změnit jméno a upravit špičáky. Co na tom, že myšlenky, které mi běhaly hlavou, by měly hlavu a patu i bez vampýrolaurismu. Ten pocit jisté síly a sebevědomí stál za to. Někdy mi to exmanžel ještě znesnadnil, když nakukal kamarádům, že se mi změnila barva očí a já pak musela nosit kontaktní čočky, protože jsem ho nechtěla shodit.

Pak přišel zvrat, když hledal radost v náručí jiných žen, došlo mi, že ani když se vtělím do podoby jeho chiméry, nebude mu to stačit. Pořád si psal s jinými, jezdil za nimi po republice i mimo ni a já toho začala mít nějak dost. Roleplaying se mi sice líbil, ale nějak mě přestal uspokojovat. Začala jsem si uvědomit, že jsem se vlastně zabila, že jsem pohřbená někde pod slupkou přetvářky a že to nejsem já. A minulost mě začala dohánět o to rychleji, že jsem se jí vydala vstříc. Prvním krokem bylo ukončení vztahu s člověkem, který ze mě nechal pro svou spokojenost udělat živoucí kopii své vysněné a i tak mu to bylo málo. Další přišlo postavení se na vlastní nohy, navrácení mého jména i rodného příjmení. Svobodný dech byl fajn, ale najednou si ke mně našly cestu i ty bolestné vzpomínky, které v době, kdy jsem byla Laura Eleonora, daly pokoj. Naštěstí jsem si našla další únik, který alespoň nehraničí s rozdvojenou osobností.

Začala jsem ujíždět na fantasy RPG počítačových hrách… Jo a knížky, ty mě dostávají do jiných světů také spolehlivě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bia Bia | E-mail | 14. července 2015 v 9:27 | Reagovat

Je mi líto, že jsi musela žít takovýmhle životem. Neumím si ho vůbec představit!
A ten tvůj bývalý je zralý na hospitalizaci v blázinci! Pár mých známých v jednom pracuje, tak jestli chceš, můžu to zařídit... ;-) :-D
Jinak tvou vášeň pro knihy (i pro Larp a RPGéčka) sdílím!!! :-)

A nominuji (pokud ti to nevadí):
tema-tydne.blog.cz/1507/nove-tt-nadeje

:-) Děkuji za příjemné počtení, i když tak smutného tématu. ;-) :-)

2 Snapeova Snapeova | Web | 14. července 2015 v 11:46 | Reagovat

Vzhledem k tomu, ze jsem na tvuj clanek narazila, asi bych ho byvala sama umistila do vyberu.

Je to z velke casti dost smutny clanek, ale vypravi opravdu zajimavy pribeh. Misty se mi tomu az nechtelo verit, ale je fakt, ze vse je mozne a kazdy se svemu trapeni snazi uniknout jinak.

Knihy jsou super na chvilkove uprchnuti :)

3 baruschkasf baruschkasf | E-mail | Web | 14. července 2015 v 18:54 | Reagovat

Únik do světa knih je ideální :-)
Jsem ráda, že máš to nejhorší za sebou a už Tě čeká jen skvělá cesta vpřed :-)

4 Lálí Lálí | 15. července 2015 v 9:38 | Reagovat

Co si budeme povídat, znám tě už řádku let...za chvíli to bude mít příponu -set (což by neznámému mohlo připadat jako podpoření tvé upíří identity :P...a ono je to DEset...fujtajbl, my ale stárnem...)
Nevím, jestli tohle bylo zamýšleno jako jen takové stylizované "CV" a nebo to mělo být vyprávění samotné. pokud to prvé, tak 15hvězdiček z deseti, pokud to druhé, pak ten konec je hodně uspěchaný...ale jak končit něco, co stále pokračuje, to je dilema, že? :)
jestli ti to maličko zvedne náladu (a protože mě znáš a víš, jak to myslím, tak určitě ano) - tak si dovolím malou sarkastickou poznámku - velcí myslité, velké osobnosti a ti, co něco skutečně dokázali...vždycky pocházeli z takových poměrů, že by jeden ..plakal..takže jsi na dobré cestě :)
drž se, holka

5 Lálí se omlouvá Lálí se omlouvá | 15. července 2015 v 9:40 | Reagovat

omlouvám se za momentální zatmění měsíce. neměla to být "přípona" ...vono asi ani koncovka....ale asi konec slova :)

6 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 16. července 2015 v 1:25 | Reagovat

Lálí, neřeš konce slov :)

Ad CV, nebo vyprávění... Je to spíš taková klasická blogová zaMyšlenka. Hlavně nad těmi úniky. Protože pro mě ty roky opravdu byly únikové. Žila jsem někde v mimorealitě a divím se, že jsem neskončila na psychárně v pokoji bez kliky. Dost lidí mě muselo mít za totálního pošahance, zatímco já se bavila. Alespoň ze začátku.

[2]: Čím neuvěřitelnější to lidem přijde, tím jsem raději, protože to znamená, že se s takovým trápením nemuseli setkat. Třeba můj současný muž, tím že prožil krásné a spokojené dětství, nemůže uvěřit tomu, že ke své matce cítím zášť, i když už je
deset let po smrti. A taky nemůže pochopit, jak vlastní máma, člověk, který má být dítěti nejbližší, může udělat něco takového.

7 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 16. července 2015 v 1:26 | Reagovat

[5]: Ehm, zapomněla jsem označit, aby ti přišlo upozornění...

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. července 2015 v 20:55 | Reagovat

Přes to smutné vzpomínání (a že jsi měla opravdu krušný život!) se mi jevíš jako člověk, který se dokáže z toho svrabu vyhrabat a snažit se něco se sebou udělat. Tleskám! Ne každý to dokáže, vymanit se z vlivu minulosti. A útěk do knížek? Proč ne, aspoň na chvíli se dostat do jiných světů. Stejně se zas musíme vrátit.
Držím palce, ať se ti daří.

9 Martin V. Martin V. | 2. května 2016 v 8:16 | Reagovat

Obdivuju, žes tohle téma tak veřejně otevřela a vyrovnala ses s tím. Seznámili jsme se, když tohle tvé "druhé Já" zrovna zažívalo svůj vrchol. Na jednu stranu to bylo zvláštní, na druhou stranu na tom bylo něco impozantního. Něco mimo realitu, která není vždy příjemná. Myslím, že návrat ke Karolině a uznání faktu, že Mirek je zralej pro Bohnice je asi to nejlepší, co se Ti mohlo stát. :-P

10 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 2. května 2016 v 16:31 | Reagovat

[9]: No tak nic jiného se s tím dělat nedalo. Ano máš prvdu, bylo to do jisté míry impozantní. Hlavně pro mně, která jsem mohla být tím "něčím jiným", silnějším až děsuplným. Ano, ráda jsem tehdy budila strach a to také není dobře... Radši jsem ten dobrosrdečný, poťouchlý tvor, který nemá rád konflikty a vyhrocené situace. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama