O rodičích a dětech

10. srpna 2015 v 13:23 | Lina Dee |  Povídky fantasy
Tentokrát na téma týdne odpovím povídkou.

"Nevím, babi… všechno bylo normální, pak se mi zatočila hlava a asi jsem omdlela. A teď jsem tady."

"U mě to bylo stejně, Kájí… je to sen?"

Pokrčila jsem rameny a štípla se. Citelně to zabolelo, takže by to sen být neměl. Babička se na mě dívala a stejně jako já se snažila pochopit, kde se vzala na místě, které prakticky už přes deset let neexistuje. Rozhlédla jsem se, a znovu si prohlédla pokoj, v němž jsme se obě nacházely. Všechno souhlasilo do posledního detailu. Tmavomodré závěsy i záclony s kytičkami, starý babiččin gauč, který nám dala, když si koupila nový, knihovnička plná sestřiných a mamčiných knížek, bílé šatní skříně a palanda. Vzpomínky, které už tak bolely, se ozvaly s ještě větší palčivostí. Jako bych neměla nikdy zapomenout. Když už se mi to pomalu dařilo, tak se objevím tady?

Babička, jako by cítila, co se ve mně děje, ke mně přistoupila a objala mě. I já jsem ji k sobě přitiskla, musela to potřebovat stejně jako já. V tomhle bytě pozorovala nejhorší proměnu své dcery. Také nemohla vzpomínat na nic pěkného. Kdo nám ale vysvětlí, kde jsme se tu octly? Vzala jsem do rukou časopis, který ležel na dolní palandě, kde tehdy spávala babička. Datum v něm hlásalo předposlední týden v srpnu 2003. Poslední týden v tomto bytě, který by mi byl mohl být domovem, kdyby všechno bylo jinak. Prokleté vzpomínky, znovu jsem ve své hlavě viděla, jak se jen o pár metrů dále schovávám za dveřmi svého pokoje ve strachu před alkoholickou zlobou mé matky. Třesk skla a ostrá bolest na pravém rameni… Dodnes tam mám ošklivou jizvu, která mi to všechno připomíná. Další, okrouhlá jizvička na lýtku zase hlásá, že má kůže jednou posloužila místo popelníku. A nikdo mi tehdy nevěřil. Matka o mě všem tvrdila, že jí kradu peníze a biju ji. A já měla za to, že všichni věřili jí, ne mně. Babička, i obě sestry s rodinami. Připadala jsem si jako vyvrhel s nálepkou nejhoršího dítěte světa. Snad i proto jsem žila s tím, že mě nikdy nikdo nemůže mít rád.

Najednou se za prosklenými dveřmi pokoje ozvaly hlasy. Poznala jsem Petru a babičku. Jak je to možné, když stojí vedle mě? Její tázavý pohled mluvil za vše.

"Asi se koukáme do minulosti, ale proč..? Já nechci, Babi, já odtud chci pryč. Tak dlouho před tím utíkám…"

"Nejsi tu sama, jsme tu obě a má to nějaký důvod. Pokud to není sen, tak se tu má něco stát." Tohle mi hlava nebrala ještě víc, babička vždycky byla docela materialistka, a tak mě překvapovalo, jak rovně se postavila k situaci, která nastala. Tak rovně, že mě na moment napadlo, že i ona se mi zdá. Hlasy z předsíně se přesunuly do kuchyně a obýváku. Bylo mi jasné, co se tam děje, ale chtěla jsem to vidět na vlastní oči, i když to zcela jistě nebylo nic pěkného.

Otevřela jsem dveře a pustila babičku před sebou, když jsme procházely kolem zrcadla, všimly jsme si, že v něm nejsme vidět. Vzpomněla jsem si na různé filmy, kde se lidé vraceli časem jako nahlížitelé. Také nebyli vidět a nemohli zasáhnout do dění kolem sebe. Prošly jsme tedy otevřenými dveřmi do obývacího pokoje, ten měla mamka jako ložnici.

Ležela vedle rozloženého gauče v kaluži vlastní moči, zesláblá, protože už nedokázala v žaludku udržet nic, krom vodky, ani jídlo. Zasáhla mě vlna studu, kde jsem v tu dobu byla já? O dvacet kilometrů dál jsem se vzpamatovávala z prvního sexuálního neúspěchu. Petra právě pomáhala mamce na postel a tehdejší babička seděla v kuchyni, a plakala. Bylo jí líto, že svou dceru musela vidět takhle zničenou životem, který vedla. Znovu jsem slyšela telefonát, ve kterém mě Petra urgovala, abych přijela, že s mamkou je zle, znovu ale tentokrát úplně jinýma očima. Co když právě tohle je to, o čem Petra později mluvila? Že musím matce odpustit, jinak sama nebudu mít klid, a ona nikdy nebude moct jít dál? Babička vedle mě stála jako solný sloup. To, co nikdy nechtěla vidět, se jí znovu odehrávalo před očima a já nechápala proč? Ona přece svoji dceru milovala, odpouštěla jí i ty největší hříchy, tak proč je trestaná, stejně jako já, tou tíhou nahlédnutí do minulosti? Najednou jako by se setmělo, nad matčinou postelí se objevil temný oblak, jakási šedá mlha, kterou ale nevnímal nikdo jiný, než já s babičkou.

"Babi, co to je?" Babička jen zavrtěla hlavou a sklopila oči, bylo vidět, že se trochu bojí. Ale snad tu má nějakou úlohu. Já jsem tu, abych pochopila a ona? Má mi v tom pomoct? Obrysy oblaku se měnily, vypadalo to, jako by ležící matce tryskal z konečků prstů, z očí i úst, jako by to byl život, který z ní valem uniká. Ale vypadal by takto? Jako hutný, sivý cigaretový kouř, který byl cítit všude kolem? Kolem nohou se nám prosmýkl kocour, který utíkal, jako by viděl to, co my.

Zastavil se, vrátil a otřel se mi o nohu. Vždycky jsem věděla, že kočky vidí víc než lidé, ale tenhle důkaz mě zarazil.

Když jsem si uvědomila, že Niki už také není mezi živými, bylo mi to líto pomalu víc než u matky. Babička do mě drcla a ukázala prstem za gauč. Vím, tam se schovávaly prázdné i plné láhve vodky. Tentokrát odtamtud vycházela podivná tmavá záře, jako když se člověk podívá do slunce a pak někam jinam. Je oslněný a má tmavé mžitky. Tohle vypadalo podobně, ale nemohly za to naše oči. Obešla jsem otřesenou Petru, která právě volala matčina doktora a podívala se blíže. Ty lahve do sebe vstřebávaly sílu, která opouštěla matku. Petra je začala sbírat a odnášet, vždyť by je lékař neměl vidět. Spatřila jsem další pramen šedého kouře, jak se blíží k prázdné láhvi a začíná ji plnit. Co když, co když je to jinak? Co když to není její životní síla, ale to, co jí celou dobu ovládalo? Jako démon. A teď když cítí konec, tak opouští schránku? Co když… Bylo mi do breku, protože by to dokazovalo, jak slepá jsem byla. Že ta, kterou jsem nenáviděla, za to vlastně nemohla, že si ji džin, nebo démon, či jak to vlastně nazvat, osedlal a ničil život nám oběma? Chtěla jsem to zjistit. Jako by mi to někdo našeptával, skočila jsem na postel a začala šedý mrak odhánět pryč. Byl hmotný, dal se chytit a táhnout ale nelíbilo se mu to. Babička na mě z mezidveří volala, ať si dávám pozor, nejspíš viděla víc, než já.

Ale to už jsem ležela vedle mámy přitisknutá k posteli jakousi neviditelnou silou. Matka sténala a něco povídala, ale nerozuměla jsem jí, dívala jsem se na kouř, jenž po mém zásahu ztmavnul a zhutněl. Občas probleskl, jako temné letní nebe na začátku bouřky, Jen místo klikatice se k nám dolů spustil další šlahoun, silnější a zlověstnější než ty ostatní.

Bylo mi to jasné, ta bytost je venku a rozhodla se načerpat si na cestu trochu síly. Když jsem se podívala na mamčiny vyděšené oči, došlo mi, že ne trochu, ale všechnu. A nejspíš nás obou. Už jsem cítila, jak mě to tmavé chapadlo objímá a skoro se smiřovala se skutečností, že budoucnost pro mě nikdy nenastane, když jsem zaslechala vedle sebe výkřik.

Ohlédla jsem se, ale tělo pořád leželo jako předtím, jen tmavé chapadlo se k němu ne a ne dostat, i mě najednou bylo lépe a nechápala jsem, jak k onomu zvratu došlo. Babička stála u rozloženého gauče a nevěřícně se dívala na své ruce. Jistě, nějak tu potvoru stáhla, zahnala, nebo co já vím, nic jsem neviděla.

"Nechtěla jsem… vás ztratit obě. Kájí pojď, tohle nezměníme." Posadila jsem se a podívala na matku. Kouř, který ji opouštěl a vysával, byl pryč díky babiččině nezměrné lásce a teď již tam ležela jen zničená skořápka. Bylo mi najednou úplně jasné, proč tu jsem, to co jsem cítila teď, mi chybělo celá ta léta. Lítost. Bylo mi líto, že to muselo skončit takhle, že ve chvíli, kdy posednutí odešlo, nechalo po sobě jen zničenou schránku. Ale třeba, třeba se přece jenom všechno změní. Vždyť tenkrát jsme tady takhle nebyly, a neudělaly tu bláznivou věc. Ale pokud se to změní, změní se i budoucnost. V tu chvíli se mi udělalo zle. Mám rodinu, přátele, všechno o co jsem tolik bojovala, bude pryč!

Za mnou se ozvalo zakašlání a na rameni jsem ucítila teplou a měkkou dlaň. Neotočila jsem se a pokývala hlavou.

"Babi, co bude teď?" Babička mi vstoupila do zorného pole, ale dlaň z mého ramene nezmizela. Vyplašeně jsem se otočila a spatřila mamku tak, jak jsem si ji pamatovala ze starých fotografií, mladou a krásnou. Oči mi opět padly zpátky na zubožené tělo na posteli a zase na přízrak za mnou. Rozplakala jsem se.

"Tak zachránili jsme tě nebo ne?"
Maminka pokrčila rameny

"Takhle to nefunguje, holčičko… Už je to dávno všechno pryč, jen jsem chtěla, abyste to obě viděly. Měla jsem vás ráda, i když to tak nevypadalo, to co mě ovládlo, mě k vám nepustilo. Prosím, promiň mi to všechno, co se stalo, teď už víš, že jsem to nebyla já. I ty mami," otočila se na babičku, "i ty odpusť, vím, žes mi chtěla pomoct. Ale nešlo to, ne nadarmo se alkoholu říká démon, málokdo ví o bytosti, která v něm žije a kousek po kousku krade tělo i mysl. Teď už musím jít, to tělo zanedlouho zemře, a já už také dávno patřím jinam… Vraťte se do svých životů, ale nezapomeňte, nezapomeňte prosím.

"Mami, mami neodcházej!" zadrhlo se mi to v krku, nemohla jsem dýchat..

Otevřela jsem oči, byla hluboká noc a já ležela na posteli vedle svého spícího muže.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama