Mám černého psa, ale (ne)léčím se

5. října 2015 v 3:42 | Lina Dee |  Myšlenky
Někomu možná bude ten nadpis připadat šílený, ale nebojte, nejdříve to vysvětlím. Kdysi někdo přirovnal depresi k černému psu, který nás provází životem. Je věrný, bohůmžel. Občas se někam zatoulá ale ve chvíli, když už bychom ho chtěli málem oplakávat, se zase nečekaně vynoří. Má smůlu, tohohle černého psa nemá nikdo z jeho páníčků rád a asi proto jim dělá ze života takové malé, soukromé peklíčko.

Také mám černého psa. Trpím depresí už od puberty. I když ve většině případů nemá deprese nějaký konkrétní důvod, já bych dala ruku do ohně, že spouštěcím mechanismem bylo soužití s mojí alkoholickou matkou. Zejména ke konci už to bylo nesnesitelné, zvlášť proto, že jsem nikdy netušila, jakou bude mít náladu. Když měla náladu dobrou, uměla být vtipná a veselá, dokonce mi dokázala ledacos vysvětlit, protože i přesto, že opravdu hodně pila, byla velmi inteligentní. Možná o to hůř, protože díky tomu dokázala svůj alkoholismus velmi zdatně maskovat před okolím. Díky té inteligenci také uměla zraňovat fyzicky i psychicky. Věděla kam tnout aby to bolelo ještě dlouho a kam udeřit, aby to nebylo vidět.


Vždycky jsem si myslela, že ve chvíli, kdy s tím dokážu vyjít ven, svěřit se babičce, sestrám, partnerům, blogu, udělá se mi líp. Ne. Nezafungovalo a i přesto, že jsem o tom schopná celkem vyrovnaně mluvit, uvnitř je to jiné.
Jsou chvíle, kdy i přes to, že se nedaří, jsem veselá optimistická, a dokážu ostatní držet nad vodou. Pak začnu cítit takový divný pocit duševního nepohodlí. Nevím jak přesně to popsat, je to, jako když je všechno špatně, i když se nic neděje. Někdy se to přežene a já se zase vrátím do normálu a někdy se to přehoupne na tu druhou stranu - deprese vypukne naplno. Nejhorší záchvat jsem měla v první čtvrtině roku 2014. Začalo to ztrátou milovaného zaměstnání. Dětské centrum, kde jsem pracovala, skončilo. Trhalo mi srdce, když jsme s Ladou dávaly dohromady, co se prodá, komu a tak. Nakonec jsem byla ráda, že té úplně závěrečné fáze jsem se nemusela zúčastnit. To bylo v půlce prosince 2013. Dva týdny na to rozpoutal můj exmanžel se svojí manželkou štvavou kampaň, ve které se mě snažili obvinit z několika záškodnických akcí, které měl na svědomí jeho bývalý kamarád. Bohůmžel, on si myslel, že jsem jediná, komu by mohl ležet v žaludku a tak přesto, že když jsem od něj odcházela, nechala jsem mu všechno, co by mohl potřebovat, protože jsem si koupila nové zařízení, byla jsem najednou ta nejhorší. Do toho si přihřála polívčičku dívka, která lže na všechny strany tak, aby se zalíbila. (Úplně nejvíc mě dojalo, když se asi před dvěma měsíci hnala přes půl vagonu, jen aby mě pozdravila. Ne, Kryserko, tebe už fakt zdravit nebudu, a když, tak jen podrážkou boty.)

Tyhle dvě věci mě porazily na kolena. Když se k tomu přidaly neúspěchy v hledání práce, sesypala jsem se úplně. Dny jsem prospala, děsila se chvílí, kdy budu muset ven. Klepala jsem se jen z pomyšlení, že budu muset nakoupit. Objevila se nespecifikovatelná fyzická bolest a třes. V hlavě prázdno, neschopnost dlouhodobě se věnovat něčemu, čemukoliv, co by mě bavilo. Tohle mě drželo dva a půl měsíce, než mi došlo, že to samo nepřejde a vydala jsem se k psychiatrovi. Dala jsem na doporučení kamaráda a to jsem neměla dělat. Sice mi pan doktor napsal dobrou kombinaci prášků, ale v jednání s lidmi by mi byl milejší řeznický pes. Ale dala jsem se dohromady, od prvního května toho roku jsem nastoupila do práce a v červnu jsem měla jít na kontrolu. Jenomže z toho, že bych měla toho doktora ještě někdy vidět, mě chytil panický atak. Nešlo to. Takže jsem postupně vysadila antidepresiva a jsem bez nich doteď, to znamená rok a půl bez medikace. Občas mě chytne menší záchvat, ale většinou to není tak zlé a tak dlouhé, jako tehdy. Pořád ale přemýšlím, mám se vydat na psychiatrii? Moje problémy jsou teď takové chronické, takže i když nemám vyloženě silnou depresi, přijde mi, jako bych si nedokázala užívat to dobré ze života a to je škoda. Navíc nade mnou pořád visí ten strašák, že jednou to zase přijde v takové síle, že mě to vyřadí z provozu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 5. října 2015 v 13:18 | Reagovat

Já bych asi k psychiatrovi šla, ale k jinému. Vzhledem k tomu, že důvěrně znám to, co popisuješ. Moji psychiatričku jsem si našla přes internet a Znamylekar.cz a je moc fajn. Sice u ní čekám i dvě a půl hodiny, ale potom si se mnou v klidu vykládá, sem tam si zapálíme (ano v ordinaci, je to pecka!) a dostala mne k jednomu dobrému psychologovi. Bohužel jsme teď zjistily i jiný problém - maniodeprese a hysterie, protože AD mi hezky korigují depresi, ale stavy a výkyvy trvají, takže se uvidí, co dál se mnou. A běž k doktorovi ve své lepší fázi, "ne nemocná" - bude se ti lépe mluvit :) Aspoň já to tak mám.

2 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 6. října 2015 v 16:22 | Reagovat

[1]: Asi to tak udělám, mám reference na dobrého psychiatra, chtěla jsem doktorku, ale bohůmžel, nikde v okolí 50 km žádná není. Ale ten doktor by měl fakt být dobrý, jenomže... já mám asi nějaký blok. Když už se někam objednám, tak fajn, ale mám problém s vůbec objednat. Kamkoliv, kam bych měla volat...
Je to se mnou děs...

3 Jana Jana | E-mail | Web | 6. října 2015 v 16:24 | Reagovat

[2]: To je asi taky nějaká forma fobie či co. Já to tak mívám v horším období (v depresivním období moje maniodeprese) - nemůžu odejít z domu za povinostma. Prostě vypnu telefon, lehnu si do postele a dělám, že neexistuju. Co beru léky, je to lepší, ale ty výkyvy stále cítím, no ...A já osobně mám radši chlapy :D

4 Lálí Lálí | 9. října 2015 v 23:11 | Reagovat

Holčičko moje... co já k tomu můžu říct? snad jen, že chápu a mrzí mě to.. Ale chápu. Kdysi jsem chodila k psychologovi a skončilo to fiaskem. ale i tak myslím, že jde o kus od kusu. Jsou dobří a špatní psychologové- nemyslím, že je nezbytně nutné jít rovnou k psychiatrovi, psychologové bývaj otevřenější. Momentálně sama nějakého rozumného psychologa hledám, protože je toho už na mě víc, než průměrný člověk může zvládat. ale nemůžu věšet hlavu, protože dokud se zpívá, ještě se neumřeloooooo...leč, co jsem odešla ze Stezek (modří už vědí) se situace aspoń v jednom bodě zlepšila :)držím pěsti. kdyby cokoli, kontakt znáš a dveře, monitor i ucho máš u mě vždycky otevřené. a abych si vypůjčila hlášku jednoho kamaráda- ramena mám dost široká, klidně se na nich můžeš vyplakat jak dlouho budeš chtít :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama