Z nebe až na konec světa 1

17. listopadu 2015 v 12:28 | Lina Dee |  Fanfiction
Tohle je moje fanfikční prvotina. Napsala jsem toho opravdu hodně, ale protože asi potřebujíi odlehčit, rozepsala jsem Potterheadskou FF. Potřebuju ale nějakou motivaci, abych ji dopsala. Doufám, že nebude zas tak dlouhá, ráda bych se vešla do cca osmi kapitol. Takže prosím, račte si číst.

Seděla jsem u počítače a vstřebávala informace ze zpravodajských serverů. Potřebuji znát novinky, tady je jen moře, ryby a v kopcích ovce. Civilizace nás zasáhla jen v nezbytném minimu. Kdekdo z města by řekl, že to tu jen smrdí a lidi dřou pro mizerných pár liber na živobytí. Ale když se zamyslíte, je tu krásně. Moře nás všechny tady na Skye spolehlivě uživí. Živilo naše dědy a pradědy, bude živit naše syny a vnuky. Ráno vyjedou mezi vlny, večer se vrátí, hned na břehu ryby prodají zpracovatelům a budou mít na pár dní dost pro sebe i rodinu. Pořád dokola, jen moře, sůl a ryby. Podívala jsem se z okna směrem k pobřeží. Venku vál ostrý vítr, který trhal vlny na ostré střepiny vody. Rybáři dnes nebudou mít snadnou práci, ale vlastně - kdy ji mají? Na okamžik se mi zdálo, že v příboji na pozadí těžkých tmavošedých mraků vidím stát postavu. Snad mé oči samy, či fantasie jí hned dokreslila černý plášť a dlouhé vlasy spadající v mokrých pramenech do tváře. Další poryv větru a přelud byl pryč.

Přelud. Snad i já už začínám věřit, že jsem si věci, které mě potkávají, jen vysnila? Nebo že jsem blázen, navždy odsouzen žít sám v chatce daleko od normálních lidí? Kdepak, já si za svým budu stát, i kdyby se mě snažil o své pravdě přesvědčit ďábel sám, pokud se někdy objeví u mých dveří…

Ozvalo se zaklepání. Rázné a energické, zcela se nehodící do lenivé atmosféry mého obydlí. Zvedla jsem se a došla ke dveřím. Dlouho sem nikdo nezavítal, co by kdo mohl chtít mladé bláznivce, kterou semlel život a která se raději sama uklidila do ústraní. Klepání se opakovalo, tentokrát naléhavěji. Otevřela jsem a příchozího si prohlédla od hlavy až na zem. Nebyl to přelud.

"Dobrý den," promluvila jsem poněkud nejistě. "Copak si přejete?" Muž mi bezeslova pokynul hlavou a já mu kdoví proč ustoupila, aby mohl vstoupit dovnitř. Byl úplně promočený, možná podobný blázen jako já. Vždyť jak bych mohla kritizovat, když sama běhám v bouřkách tak, jak mě bohové stvořili? Vychutnávám si doteky dešťových kapek a už vím, že téměř nikdo nemůže pochopit, co v takových chvílích cítím. On zatím nakráčel doprostřed místnosti. Jak se zastavil, plášť se okolo něj zavlnil, jako by ani nebyl mokrý. Zavřela jsem a došla ke krbu, přiložit ještě jedno polínko.
Téměř jsem se lekla, když byla prolomena hradba mlčení.

"Běžně si pouštíte domů cizí muže, slečno MacElligottová?"
Při zaslechnutí svého jména jsem sebou trhla. Tak už mi dlouho nikdo neřekl, naposledy jako dívce. Po rozvodu si nikdo nechtěl zvykat na další změnu jména, tak už jsem pro všechny byla jen Rose. Ta bláznivá Rose. Ale slečna?

"Nepouštím," odsekla jsem. "Taky jsem vás mohla nechat v té zimě promočeného venku. A slečna už dlouho nejsem." Neznámý protáhl obličej a obočí mu vyletělo téměř do půlky čela. Výraz však neměl udivený, spíše podivně roztrpčený."

"Takže jste se vdala. To ovšem velmi ztěžuje situaci. Je někde v domě váš muž? Bylo by vhodné, aby byl u toho, co vám musím sdělit."
"Není a nebude. Vdala jsem se jako mladá a hloupá. Jako starší a o nic chytřejší jsem se rozvedla. Je těžké držet krok s někým, kdo vás ani za mák nechápe. Nechtěl byste se alespoň představit, než vám půjdu uvařit čaj?"
Nic, zase ticho, jen užaslý pohled, když viděl, jak jsem z krbu sundala kotlík, napustila do něj vodu a zavěsila nad plameny. Pak se znovu ozval ten melodický hluboký hlas s ocáskem jízlivosti.

"Z čeho hodláte připravit ten lek…ehm…čaj?"
Porozhlédla jsem se po pytlíčkách pověšených vedle okna.

"Určitě tam dám zázvor a pořádný kus citronu, abyste to neodstonal. A když tak na vás koukám, přidám tam i meduňku a chmel, když máte tolik energie, že si ani nesednete." Pokrčil rameny, přitáhl si židli a bedlivě mi koukal pod ruce, jak přidávám přísady do kotlíku. Navrch jsem přidala kus hnědého kandysu, tu karamelovou chuť nedokážu nikomu upřít, ani když se mi vetře do domu a neumí se představit. Přitáhla jsem malý stoleček ke krbu a postavila na něj šálky. Velkou sběračkou jsem nabírala voňavý čaj a oběma nám nalila. Přisedla jsem si a vyčkávala.

"Máte přirozený talent, slečno MacElligottová."
Vzdychla jsem si.

"Říkala jsem vám…"

"Já vím," utnul mě. "Přesto vám raději budu říkat slečno, jsem na to poněkud zvyklý. Teď mi prosím dovolte, abych se představil, jsem Severus Snape, jeden z profesorů na škole v Bradavicích." Teatrálně se odmlčel, snad vyčkával reakci. Jenže co? Já školu nikdy nedodělala, natož někde v Bradavicích, takže na mě tohle jméno nemohlo mít zvuk.

"No a?" vyhrkla jsem ze sebe nepříliš zdvořile. Pěkně jsem za tu dobu, co jsem sama, zvlčila.
Snape spojil konečky prstů roztažených dlaní a s nádechem rozmrzení v hlase pokračoval.

"Nechci, aby se vás moje následující slova nějak dotkla, nebo aby vás vystrašila. Jen to berte jako souhrn kusých informací, které o vaší osobě mám, a které byste mi mohla vy sama doplnit. Až se dozvíte vše vy, věřím, že toho využijete." Usrkl čaje. "Je znamenitý. Opravdu máte talent."

Ušklíbla jsem se. Jo. Talent na čaje.

"Tak povídejte," pobídla jsem ho.

"Dobře tedy. Jmenujete se Roseine Caitir MacElligottová, narodila jste se před necelými pětadvaceti lety ve White Rock. Vaše matka byla alkoholička a držela vás v naprosté izolaci. Když vám bylo patnáct let, vaše matka zemřela a ujala se vás sestra. To je váš život, letem světem. Teď to zajímavější. Vždy se kolem vás děly záhady, které jste si neuměla vysvětlit ani vy, ani vaše okolí. Praskající sklo při výbuchu vzteku, poletující předměty. Svíčky zapálené pouze myšlenkou…" natáhl ruku k plamenům, praskajícím v krbu. "Myslím dokonce, že nezůstalo jen u svic."
Nevzmohla jsem se na slovo. Byla jsem naprosto konsternovaná, jak mohl ten člověk tohle všechno vědět.

"Znáte svého otce, slečno?"
Přikývla jsem:

"Dá se říct, že ano. Chodíval k nám a rozmazloval mě. I když nikdo nedal znát, že by ten člověk mohl být můj otec, tak ta možnost ve mně hodně hlodala. A nakonec jsem mu i podobná. Je to už ale pár let, co zemřel.

"Ano i to souhlasí, pak tedy nechápu, jak jste mohla být tak zanedbaná. I když jistě. Vaše matka." Odkašlal si. "Asi se ptáte, co z toho pro vás plyne. Již jsem nadnesl vaše nepřehlédnutelné schopnosti. Nemá je každý, opravdu ne. Když vám bylo jedenáct let, musel vaší matce přijít dopis - doporučení ke studiu na Bradavické škole čar a kouzel. Jelikož vás vaše matka držela v izolaci, a protože jste nebyla ředitelův miláček, tak vás studium minulo. To, co umíte, se ale nedá schovat, nebo utajit. Ministerstvo kouzel zaznamenává vaší magii a nutí nás, abychom zasáhli a…" kousl se do rtu.
Byla jsem jako v pohádce nebo v omámení po bylinkách. Neupadl mi do toho čaje konopný list? Já a čarodějka? Začít chodit do školy? Ministerstvo kouzel? Jenže i když to vypadalo jako nesmysl, všechno do sebe zapadalo jako dílky skládanky, včetně faktu, že již několik let nepatřím k odběratelům zápalek. Ale co ten otevřený konec?

"Něco jste nakousl, pane Snape, já to snesu."
Kývl hlavou a pokračoval:

"Ministerstvo chce, abychom vás dostali pod kontrolu. Po jisté události, která před časem otřásla kouzelnickou i mudlovskou, tedy nekouzelnickou veřejností jsou dosti nejistí ve všem, co nemají pevně v rukách. Platí to i pro kouzelníky, kteří neprošli řádným vzděláním. Není to nic zlého, nic omezujícího. Jen vás chci požádat, abyste se zúčastnila dodatečného studia na naší škole.
Dýchala jsem zhluboka, plameny v krbu s mým dechem klesaly a stoupaly stejně, jako moje myšlenky. Na jednu stranu, zahodit všechno a odjet a na druhou… Mám vlastně co zahazovat? Žiji tu sama a pro okolí jsem stejně jen pomatená ženská, kolem které se občas dějí opravdu divné věci. Kývla jsem, ať už to obnáší cokoliv.

"Co budu potřebovat?"

"Vezměte si jen to nejnutnější, co dáte do jednoho zavazadla. Pokud máte domácího mazlíčka, můžete ho vzít s sebou. Počítejte s tím, že ještě půjdeme nakupovat."

"Ale… nakupovat… Já nemám tolik peněz. To co si vydělám prodejem čajů a pastvou ovcí mi jen tak tak stačí na vyžití."

"O to se nemusíte starat. Ministerstvo uvolnilo nemalý fond, který je vám pro dnešek k dispozici. Co bude dál, si povíme, až budeme namístě. Běžte se připravit, slečno MacElligottová, za chvíli vyrážíme. Dovolil jsem si nechat přidat váš krb do letaxové sítě."

Vyvalila jsem oči. I když mi spousta věcí nepřišla zvláštní tak, jak by měla, poslední větě jsem vůbec nerozuměla.

"Do čehože?"vyhrkla jsem.

"To brzy poznáte. Teď ale opravdu nemáme času nazbyt," odvětil profesor trpce. Vystoupala jsem po schodech a v ložnici se rozhlédla kolem sebe. Co tak můžu potřebovat? Krom obyčejných osobních věcí a pár knih mě nic nenapadlo. Už tak je můj majetek dosti skromný, takže se to všechno vešlo do středního koženého kufru. Však se sem zase vrátím, nejpozději, až dokončím studium. Přesto mi, když jsem opustila svůj pokoj a sestoupala po schodech, bylo smutno. Snad mě zachvátila i vlna nejistoty, co mě vlastně čeká. Ale opustit nudu a stereotyp se zdálo příjemné, navíc v doprovodu tak zajímavého člověka, jakým Severus Snape nepochybně byl.
Stál u krbu, z jehož okolí odklidil obě židle i stolek. Všimla jsem si, že dopil i zbytek čaje z kotlíku. Asi mu opravdu chutnal a to, co povídal, nebyly plané lichotky. Došla jsem s kufrem až k němu. Severus mi sebral zavazadlo, cosi z hrsti vysypal do krbu, a když plameny zezelenaly, hodil ho do nich. Než jsem stihla vykřiknout, kufr zmizel.

"Nebojte se, slečno, vaše věci vás budou očekávat v Bradavicích. My se ale vypravíme do Londýna. Byla jste někdy v Londýně?"
Nejistě jsem přikývla.

"Takový, jak ho uvidíte, jistě Londýn neznáte. Pojďte, bude to trochu nepohodlné, máte malý krb. Ale půjde to. Teď už jsem viděla, že to co háže do krbu je prášek podobný popelu. Skrčil se, vstoupil do plamenů a mě vtáhl s sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elinor Elinor | 17. listopadu 2015 v 14:17 | Reagovat

Snape! Že by ho konečně někdo docenil jinak než jako svůdce žen s náčiním o velikosti vzrostlé cukety? :-D  ;-)

2 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 15:02 | Reagovat

[1]: No, doufám :D
Cuketa? Sakra... Au!

3 Jana Jana | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 20:40 | Reagovat

To nezní vůbec špatně ... 8-)  8-)  8-)

4 Storycollector Storycollector | 18. listopadu 2015 v 14:51 | Reagovat

Tak to zní zajímavě. :-)

5 Zdeňka M. Zdeňka M. | Web | 18. listopadu 2015 v 20:48 | Reagovat

To je skvěle napsané. Snape je prostě boží a tobě se ho povedlo vystihnout přesně jako v knihách Harryho Pottera.
Já chci pokračování!

6 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 1:15 | Reagovat

[1]:[4]:[5]:
Udělaly jste mi radost, mé milé čtenářky, takže druhý díl je na světě:
http://vecernice.blog.cz/1511/z-nebe-az-na-konec-sveta-2

7 Lálí Lálí | 20. listopadu 2015 v 12:55 | Reagovat

já mám snapea ráda, vždycky jsem ho měla radši než veškeré postavy v potterovi. jako jediná z postav je - dokončený.domalovaný. lepší, než rytíř potter bez bázně a hany.
moc se mi v tomto případě líbí "poison" v podobě "lektvar" - co to vaříte za jed, tedy za čaj? :)

8 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 23. listopadu 2015 v 9:49 | Reagovat

Není náhodou lektvar spis potion, než poison?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama