Z nebe až na konec světa 3

26. listopadu 2015 v 1:02 | Lina Dee |  Fanfiction
Profesor celý nákup poslal krbem na stejné místo, jako předtím můj kufr. Trochu mi při tom všem chyběly ruce plné balíčků a tašek, se kterými jsem měla nakupování spojené, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to takhle nebylo pohodlnější. Vyšli jsme ven a já čekala, jaké bude další místo, kam zamíříme. I Snape se rozhlížel a mně nemohlo ujít, že se mu nejeden z lidí, kteří nás míjeli, úslužně ukláněl. Asi je tu váženou osobou, napadlo mě. Bloudícíma očima jsem se zastavila na domě, který vlastně nešlo přehlédnout. Vypadal jako kombinace zábavního parku a neustálého ohňostroje zároveň. Arkýř měl tvar těla kouzelníka, který si střídavě sundával a nasazoval cylindr. Dovnitř i ven proudily davy lidí, že jsem až nechápala, jak se tam všichni mohli vejít.

"Profesore, prosím vás... Co je támhleto za obchod?" ukázala jsem na místo, které právě zaměstnávalo mojí mysl.

"Kouzelné kratochvilné kejkle, prodávají se tam přesně ty věci, které nemají v Bradavicích co dělat." Dovedla jsem si představit, co tím asi myslí a usmála se při představě, kolik studentů to asi už porušilo. Chtěla jsem se podívat blíž, a když jsem se vydala směrem ke krámku, profesor jen pokrčil rameny a nebránil mi ukojit zvědavost. Sotva jsem přistoupila k výloze, vyběhl ze dveří ryšavý chlapík tak v mém věku, a vrazil do mě, že jsem zavrávolala a spadla. Profesor mi pomohl na nohy a hned na to chytil mladíka, který cosi koktal za klopy kabátu.

"Weasley! To vás ve škole nenaučili vůbec nic, ani základy slušného chování?"

"Pro... promiňte, profesore," vytlačil ze sebe a zděšeně kmital pohledem mezi mnou a Snapem.

"Tupče! Mně se neomlouvejte. Porazil jste dámu!" Teď už se zrzounův zrak ustálil na mě, vzápětí se zaryl do země a ozvalo se velmi nesmělé:

"Promiňte madam."

"Nejsem madam. Jsem Rose,"podala jsem mu ruku. Vděčně ji přijal.

"Já... Já jsem Ron Weasley, pracuji tady u bratra, patří mu to tu," ukázal palcem za sebe k výlohám obchodu. "Vy budete učit v Bradavicích?" zeptal se, tentokrát už bez koktátní.

"Wesley, do toho vám vůbec nic není!" zahřměl Snape, ale já nemínila otázku nechat nezodpovězenou.

"Kdepak, já se tam jedu učit jako každý jiný student." Svou odpovědí jsem ale do Ronových očí zasela ještě více zmatku. Profesor zřejmě nemínil mou odpověď doplnit.

"Ptáte se, přitom jste sám nepovažoval za nutné sdělit nám, kam vlastně tolik spěcháte."

"Já... slíbil jsem Hermioně přinést nějaké přísady."

"Copak už se vaše žena nezásobuje v mém kabinetu? Jak chvályhodné. Mám ovšem dojem, že paní Weasleyová ve svých hodinách lektvary nepřipravuje, to je stále ještě má doména. Nemyslím, že by se v celých Bradavicích nenašel lektvar, který potřebuje. Pokud ovšem nejde opět o nějaký nepovolený experiment.

"Ne, profesore, jde o ryze soukromou věc." Jak byl doteď mladík roztěkaný a vyplašený, najednou vypadal pevně a odhodlaně.

"Nemusíte se hned rozčilovat. Uvědomte si laskavě, jak obtížné bylo vaši ženě, tehdy ještě slečně Grangerové, vrátit lidskou podobu. Myslím, že chlupy zvracela ještě dobré dva měsíce, a jistě byste jí nepřál, aby podobnou zkušenost byla nucena zažít znovu. Když ještě chvíli vydržíte, dám vám okusit výsady ředitelů školy a jejich zástupců a přemístím nás všechny rovnou do Bradavic. Nejdřív ale musíme se slečnou MacElligottovou zařídit několik neodkladných věcí. Počkáte tu na nás?"

Snape se vydal pryč, já s ním a Ron zůstal stát jako opařený, i když jen na chvíli. Když jsem se otočila podruhé, někomu cosi zapáleně vysvětloval a rozhazoval u toho rukama.

My došli až k obrovité honosné budově, k bance, jak jsem se mohla záhy dozvědět. Zastavila jsem se u vchodu a hodlala se začíst do bronzové cedule vedle vysokých dvoukřídlých dveří, ať si Snape může vyřídit své záležitosti, do těch mi opravdu nic není.

Banku založili v roce 1502 Forthok a Damok Gringottovi jako odpověď na násilné potlačení skřetího povstání. Chtěli dokázat, že kouzelníci jejich služby potřebují, a tak postavili nejbezpečnější bankovní dům všech dob.
Skřeti? Tady v Londýně? V Británii, v Evropě, nebo vůbec na světě? Co ještě mě čeká za překvapení? Profesor se na mě pobaveně díval. Zděšení a nepochopení v mém obličeji muselo být znát na míle daleko.

"Pokud vás takto překvapila pouhá existence skřetů, slečno MacElligottová, myslím, že v příštích okamžicích z údivu nevyjdete." Otevřel křídlo dveří. "Račte, tohle se bude týkat především vás."
Mě? Jak by se mě mohlo týkat cokoliv, co má něco společného s bankou, když nemám víc, než pár liber u sebe v peněžence?

Najednou jsem nevěděla kam s očima. Jestli mi Příčná ulice přišla zajímavá, tahle budova sama její lesk zastínila. Ta velikost a majestátnost, vysoký strop s prosklenou kopulí, pod nímž stály řady vyřezávaných přepážek z leštěného dřeva. Na jejich deskách se povalovaly pergameny a na každé stály miskové váhy. Za přepážkami seděli… skřeti. Vypadali přesně tak, jak bych si mohla skřety představovat. Malí, svraštělí s pichlavýma očima a špičatými nosy. Seděli tak vysoko, aby i přes svou malou výšku shlíželi na člověka shora. To potvrzovalo slova z desky, potřebovali dát kouzelníkům najevo, že jsou něco víc a tady se jim to myslím povedlo. Já sama jsem si připadala jako zakutálené zrnko hrášku mezi tou vši velikostí. Profesor, mnou následován, došel k jedné z přepážek a položil na ni jakousi bohatě zdobenou, několika pečetěmi opatřenou listinu. Skřet si ji vzal do svraštělé luky s dlouhými prsty, posunul si na nose brýle, kouknul na pergamen, potom na mě a ostře zachraplal:

"A máte klíč?"
O krok jsem ustoupila, nelíbil se mi tón, jakým se mnou mluvil. Jako kdybych se sem pokusila vloupat, nebo co. Snape sevřel rty do úzké přímky a pak promluvil:

"Kdybyste se ráčil obtěžovat čtením té závěti, dozvěděl byste se, že klíč je v opatrování ve vaší bance. Bylo by chvályhodné, kdybyste nás už zbytečně nezdržoval a přinesl ho."

Skřet sjel ze stolice a zmizel za dveřmi. Pohled, jejž na mě vrhl profesor, čišel vítězoslavností a chvíli se mi i zdálo, že v něm vidím náznak úsměvu, od okamžiku, kdy jsme se setkali, prvního. Nejspíš to ale bylo jen zdání, neboť v příštím momentě byl Snape zase stejně zamračený jako dřív. Skřet se vrátil, vyšplhal na svoji stolici a k závěti před sebe položil ještě pergamenovou obálku.

"Potřebuji vaši ruku, slečno MacElligottová," vyštěkl na mě a já se znepokojeně podívala po profesorovi. Ten jen kývl a já tedy přistoupila až k přepážce a váhavě před sebe napřáhla pravou ruku. Skřet ji vzal a špičkou brku mě bodl do prstu. Vykřikla jsem, a chtěla ruku strhnout zpátky, ale držel mě pevně. Na bříško prstu se vykulila kapka krve, chvíli se leskla a zvětšovala a nakonec stekla na obálku. V tu chvíli mě skřet pustil, já ruku stáhla a poraněný prst jsem strčila do pusy, jako bych věřila, že mě přestane bolet, nebo že se mi ranka záhadně zacelí. Profesor mě za poraněnou ruku vzal a já chtě nechtě musela prst zase vytáhnout z bezpečí svých úst. Vzal do ruky hůlku, cosi zamumlal a po rance ani bolesti nezbylo památky. Páni, a tohle že budu taky umět?

Skřet zatím souhlasně mručel. Otočila jsem se k němu a oči mi sklouzly zase na obálku. Krev, která na ni dopadla, se rozlila do linií ne nepodobných struktuře žil pod kůží. Podle výrazu ve skřetově tváři to vypadalo, že tak to má být. Obálku mi podal a po chvilce dokonce slezl ze sesle a mírně se mi uklonil. Ukázal rukou k masívním dřevěným dveřím opatřeným mnoha petlicemi a pokynul beze slova hlavou. Já třímala v ruce obálku a absolutně jsem nechápala, co mám dělat. Profesorovi to zřejmě došlo, tak mě vzal jemně za loket a dovedl mě ke dveřím. Ve chvíli, kdy skřet přejel po zámku rukou, začaly se otevírat všechny petlice, až nakonec se křídla vrat rozestoupila. Než jsme vkročili dovnitř, zašeptal mi Snape do ucha, že teď teprve přijdou ty divy. Měl pravdu.

To co se rozléhalo kolem nás, by se dalo nazvat jeskyně, ale ani omylem by to slovo nevystihlo obrovitost celého prostoru. Je téměř jisté, že si tím drobní skřeti cosi kompenzují, ale tohle mi vyrazilo dech. Přímo před námi vedly koleje do poloosvětleného neznáma. Skřet vzal za jakési táhlo a trhnul. S hlomozem před námi zastavilo vozidlo podobné drezíně a skřet se usadil vpředu u řídicí páky. Profesor mě pobídl, ať nastoupím. Nechtělo se mi, připadala jsem si velmi nejistě, ale když se Snape usadil vedle mě, bylo mi o něco líp. Na chvíli.

Následujících několik chvil se nedalo srovnat ani s tou nejšílenější horskou dráhou kříženou s domem hrůzy. Netopýři velcí jako skalní orli, různé jiné potvory a nakonec... Drak. Zalapala jsem po dechu a sklouzla pohledem k profesorovi. Ten jen pokýval hlavou. Zavřela jsem oči a hlavou mi běželo, jestli je tohle ta změna, kterou jsem tak chtěla. Svět, který bych mohla považovat za pohádkový, kdyby se občas nezdál tak děsivý. I když i pohádky jsou leckdy děsivé.
Najednou jsme s trhnutím zastavili. Všichni opustili vozidlo, a já chtě nechtě musela taky. Viděla jsem několikery obrovité dveře s masivním kováním. Skřet k jedněm přistoupil a natáhl ke mně ruku. Nechápala jsem.

"Váš klíč!" zavrčel. Konečně jsem otevřela obálku, kterou mi předtím dal, a vyndala z ní malý zlatý klíček s velmi složitě vyřezávanými zuby. Podala jsem ho skřetovi a ten ho vložil do zámku. Pootočil a ve dveřích začalo šíleně lomozit, pak se otevřely.

"Slečno MacElligottová, tohle je vaše dědictví." Mrkala jsem jak blázen. Oči z toho všeho lesku přecházely. Rovné sloupce velkých zlatých mincí a hromady mincí stříbrných se snad ani nedaly spočítat.

"Profesore, tohle je hloupost. Můj otec přece nemohl mít tolik peněz!"

"Ale mohl. Je to rodinné jmění, které každý z vašich předků rozmnožil a předal svému dědici. Vezměte si, kolik můžete potřebovat a vrátíme se.

"Já ale nevím, kolik můžu potřebovat. Neznám hodnotu místních peněz."

"Dobře." Snape vzal do ruky jeden z černých plátěných váčků ležících na policích a podíval se dovnitř. Pak se podíval do dalšího a pokýval. "Tohle by vám mělo stačit na rok, i když budete nezřízeně rozhazovat. Naberte si i nějaké srpce a svrčky, jsou místa, kde galeony neradi rozměňují. Navíc, když něco objednáváte přes sovu, je dobré posílat přesný obnos. Jsou to ty stříbrné a měděné mince," dodal na můj nechápavý pohled.

Vzala jsem si prázdný váček, kterých tu bylo všude docela dost, a začala nabírat drobnější mince. Připadala jsem si jako v příbězích o hledačích pokladů. Bylo to neuvěřitelné. Do oka mi padla zajímavá truhlička z vykládaného dřeva. Váček s drobnými jsem odnesla k Snapeovi a vrátila se k svému nálezu. Otevřela jsem ji a ozvala se příjemná melodie, která mi byla tak známá a blízká, jen jsem netušila odkud. Uvnitř skřínky byly krásné šperky, některé zdobené jiné spíše jednoduché. Prsten s černým kamenem mě zaujal nejvíce. Navlékla jsem si ho, ale byl mi velký. Chtěla jsem ho vrátit, ale než jsem ho stihla stáhnout, smrskla se jeho obroučka tak, že nyní můj prst obepínala tak akorát. Kámen zmodral. Mění barvu? Budu muset zjistit proč. Truhličku jsem zase zavřela. Vezmu si ji s sebou, už jen kvůli té melodii.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 26. listopadu 2015 v 7:00 | Reagovat

To je kouzelné! Hele já to úplně lapám a hltám. A ejraději bych skočila Severusovi kolem krku a je říkala ano, pane profesore, ano pane profesore :D :D :D

2 Vovec Vovec | 28. listopadu 2015 v 23:03 | Reagovat

no vida, další zbohatlík ze závěti. Neměl být zřízený fond pro to, aby dostudovali dospělí, nebo jsem něco přehlídla?
Jinak hezounké :-)

3 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 28. listopadu 2015 v 23:26 | Reagovat

[2]: z toho nakupovali do doby,než šli do banky. Ale neboj, všechno má své důvody. Jinak je přece známo, že tradiční kouzelnické rodiny prostě šetřily a předávaly si jmění, které měl potomek rozšířit a předat dál, ne?

4 Vovec Vovec | 29. listopadu 2015 v 16:28 | Reagovat

když to říkáš, nezbývá mi, neš ti věřit. :)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 6. prosince 2015 v 8:51 | Reagovat

Nechci tě stresovat nebo tak, ale jako už nemám delší dobu co číst :D :D :D :-P  :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama