Z nebe až na konec světa 4

13. prosince 2015 v 13:52 | Lina Dee |  Fanfiction
Ti, kteří čekali, mohou zajásat :)

Cesta zpět mi už nepřipadala tak příšerná. Přes krb v bance poslal profesor i peníze a šperkovnici tam, kde už čekal zbytek mého majetku. Sledovala jsem jeho neupravené, černé vlasy, jak se při každém prudším pohybu zhouply kolem ostře řezaného obličeje. A Severus prudkými pohyby nešetřil. Překvapilo mě, jak každou chvíli budil dojem úplně jiné osobnosti. Jednou vypadal tvrdě a nekompromisně, jindy unaveně, když ho zdravili lidé na ulici, vypadal potěšeně, i když o úsměvu v jeho tváři nebylo řeči. Zajímal mě a neodradilo mě ani to, že se zdál tak o dvacet let starší, než já. Krom něj ale můj zájem budila i spousta dalších věcí.

"Máme všechno, nebo se ještě půjdeme někam podívat? Je to tady nádherné."

Severus přmhouřil oči, nejspíše přemýšlel, co by mi ještě mohlo chybět. Pak ho to napadlo.

"Jak snášíte výšky, slečno?"

"Nesnáším,"špitla jsem, ale když jsem viděla, jak chce mávnout rukou, rychle jsem dodala zbytek myšlenky: "Já totiž výšky přímo miluju, lezu na všechny rozhledy." Pod černým obočím to na okamžik šibalsky zahrálo, až jsem se lekla, jestli jsem si na sebe neupletla nějaký bič. Zamířili jsme k výloze, u níž se tísnilo několik chlapců a děvčat různého věku, chvíli jsem si myslela, že to je hračkářství nebo cukrárna, pak jsem ale spatřila… koště? Děti tu jásají a povykují nad koštětem? Buďto to jsou fandové do úklidu nebo mi něco uniklo. Snape se ani nesnažil mi něco vysvětlovat a dokonce mě požádal, jestli mohu počkat venku. Za chvilku byl zpátky a samozřejmě nic nenesl. Děti od výlohy zmizely, a ani za sklem už nebyl předmět jejich zájmu.

Jeden z chlapečků se otočil na druhého

"Viděls to, ten Cirrus musel koupit on. Ten se má, přitom vypadá jako někdo, kdo by koště ani nevzal do ruky."

Než jsem se ale stihla zeptat, přiběhl k nám Ron, že on už je připravený, a že jestli už také vyrážíme. Snape jen přikývl a vzal nás každého jednou rukou za loket. Udělali jsme krok dopředu. Bylo to strašné, jako by mě někdo chytnul za žaludek a trhnul. Měla jsem chuť se vyzvracet rovnou na břehu jezera, kde jsme se objevili, ale když jsem viděla profesora a Rona, jak n mě s očekáváním zírají, polkla jsem hořkou slinu a zkusila obsah útrob silou vůle udržet na svém místě. Trochu jsem se vydýchala a nakonec to přešlo. Ron uznale pokýval hlavou.

"Je dobrá profesore! Já po prvním přenosu zvracel tři dny."

"Pane Weasley, myslíte si, že je nutné, abyste se právě teď svěřoval s podrobnostmi svého soukromého života? Mám obavu, že by nakonec mohlo dojít i na slimáky, a řekl bych, že to není věc, kterou by slečna MacElligottová momentálně byla schopná ustát." Obrátil se ke mně:

"Slečno, až budeme moci pokračovat, řekněte, zbytek cesty absolvujeme pěšky. Mohl jsem nás sice přenést až do hradu, ale je zapotřebí, abyste se alespoň zběžně seznámila s okolím. Ne vše, co tu potkáte je tak úplně bezpečné."
Zatímco Snape mluvil, sledovala jsem Rona. Pusu měl našpulenou a souhlasně pokyvoval. Když si toho Severus všiml, dodal:

"Ano, tady pan Weasley by o tom mohl sáhodlouze vyprávět. Možná na to téma ještě zavedete společnou řeč.
Kývla jsem ale na čele mi pořád ještě perlil studený pot. Chtěla jsem si ho otřít, ale k sakru, kam? Rukáv nových šatů se nabízel, ale nechtěla jsem se ukázat jako naprostý buran, co ještě před chvílí honil ovce po loukách. Snape mi ale asi četl myšlenky. Sáhl pod hábit a z kapsy upnutého kabátu s mnoha knoflíčky vytáhl pečlivě složený kapesník.

"Vypadáte, že by vám přišel vhod, slečno. Je čistý, nemějte obavy."

Vděčně jsem přijala a osušila zpocené čelo a dlaně. Kapesník jsem dál žmoulala v ruce a nějak nevěděla co s ním. Linula se z něho příjemná bylinková vůně, tak jsem se rozhodla, že ho ještě nebudu vracet.
Ron těkal očima mezi mnou a profesorem, vypadal, jako by něco chtěl říct a ne a ne k tomu najít odvahu. Snape jeho neklid přerušil.

"Pane Weasley, říkal jste něco o tom, že vaše žena čeká na přísady, neměl byste si pospíšit? Vyřiďte jí, že kdyby jí něco scházelo, může se na mě obrátit."

Ron horlivě přikyvoval, nakonec se mírně uklonil ke mně, poděkoval profesorovi a kvapně odešel, ještě chvíli jsem sledovala jeho siluetu v dálce a málem si ani nevšimla, že si Severus sedl na břeh pod prastarý členitý buk. Vypadal zadumaně, pohrával si s lístkem, který vítr shodil na zem. Přisedla jsem k němu.

"Proč byl Ron tak nesvůj?" prolomila jsem mlčení.

"Nejspíše proto, že jsem nikdy nepatřil mezi jeho oblíbené profesory. Dokonce bych si troufl říct, že jsem byl přímo neoblíbený či dokonce nenáviděný a obávaný. Lidé v mém okolí jsou často velmi překvapeni, když se zachovám jinak, než sklepní netopýr z jejich nočních můr."

"To jste tak přísný profesor?" Snape neodpověděl, jen něco zamumlal. Chvíli ještě sledoval hladinu jezera. Najednou natáhl dlaň a lístek buku proměnil v malou vážku, která se vznesla nad vodní plochu. Bylo to krásné, poetické…

"Tohle by je také překvapilo?"

"Nepochybně. A hlavně by mi to zkazilo pověst sklepního netopýra." Zvedli jsme se a vydali se dál. Čekala jsem, jestli se rozpovídá o všech těch místech, na která bych si měla dát pozor, ale mlčel. Poprvé za dnešní den se zdál duchem nepřítomný.

Nakonec jsem se přece jen dozvěděla o vrbě mlátivé, vzácném ale i nebezpečném stromě, který se prý dokáže sám bránit, cítí-li se ohrožen. Dokonce i o Zapovězeném lese, který byl nadohled a který je plný tvorů, z nichž některé si nejspíš ani nedovedu představit. A o spoustě a spoustě dalších věcí, jenomže ta milá atmosféra z chvilky u jezera se už nevrátila. Dokonce mi přišlo, jako by se Severus ještě více odtáhl. Jako by si vzpomněl na něco, co ho přivedlo na úplně jiné myšlenky. Škoda
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdeňka M. Zdeňka M. | Web | 23. prosince 2015 v 22:22 | Reagovat

Krásně napsaná část, chci další. Snape je tady úžasný, vlastně hodně podobný jako v knize, navrchu je tvrdý a uvnitř v sobě má cit. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama