Z nebe až na konec světa 7

3. ledna 2016 v 21:50 | Lina Dee |  Fanfiction
Poprvé, poprvé jsem stála před dveřmi jeho pokojů. I když mě hned první den zval, že kdyby cokoliv, mám přijít, nikdy jsem toho nevyužila. Ani ne, že bych nechtěla, spíš jsem se styděla a nechtěla obtěžovat. Jenže teď jsem měla pocit, že je to opravdu nutné. A naléhavé, byť jen proto, aby mezi námi nezůstaly nějaké nejasnosti.
Za dveřmi jsem slyšela šramot a bouchání. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Zvuky ustaly, ale dveře se neotevřely. Zaklepala jsem tedy ještě jednou, razantněji. Nic. Už jsem se skoro chystala to vzdát a zalézt k sobě, když se dveře pootevřely. Vědoma si to, že je to neslušné a neomalené, jsem do dveří trochu drcla ramenem, abych získala prostor.

"Profesore, před třemi měsíci jste říkal, že kdykoliv budu potřebovat, mám přijít. Platí to, doufám, stále?
Snape po mě přejel pohledem a mlčky přikývl. Pak poodstoupil a uvolnil mi cestu. Konečně jsem si mohla prohlédnout jeho byt a porovnat trochu s tím mým. Jediné, co měly společné bylo velké okno s výhledem na jezero. Jinak skoro nic. Ze všeho, co tu bylo, dýchal dávnověk a i přes vzhledovou strohost pohodlí a praktičnost. Samozřejmostí byla obrovská knihovna v hlavní hale, divila bych se, kdyby chyběla. Další ale byly prosklené vitríny se sbírkami všeho druhu. Zahlédla jsem plata s preparáty hmyzu, mince, minerály… úplně nejvíc mi to tu připomínalopřírodopisné muzeum v Londýně, kde jsem byla kdysi se školou.

"Běžně si pouštíte domů cizí ženy, profesore?" neodolala jsem mu připomenout větu, kterou se před čtvrt rokem uvedl v mém domově. Bohužel jsem mu nahrála na smeč.

"A vy se běžně objímáte s profesory, slečno?"
Zabublalo to ve mně. I když jsem sem přišla všechno vysvětlit a obrousit hrany, neudržela jsem se.

"Vážně máte pocit, že se musím zpovídat z toho, co udělám? Myslím, že školní řád jsem nijak neporušila. Navíc pokud vám to, že přijmu rameno, abych se mohla vybrečet, přijde jako kdovíco, asi jste toho v životě moc málo zažil."
Nakročil ke mně, ale zarazil se.

"Vy jste plakala? Co se stalo?"

"To se zeptejte slečny Crochetové. Ten váš výstup jsem nesla nejspíš mnohem hůř než ona. Strašně jsem vám věřila, nikdy bych si nemyslela, že můžete být tak krutý. Možná jsem měla dát vědět, že tam sedím pod zastíracím kouzlem, ale… to bych si o vás možná dál dělala iluze a kdo ví, jak by to se mnou dopadlo. Víte, jsem člověk, kterému nedělá problém se zami…" nedořekla jsem. V mém rozohněném monologu jsem si ani nevšimla, že přistoupil až ke mně. Vzal mě jemně za bradu.

"Neříkejte to slovo. Pššt."

Nadechla jsem se a v hlavě mi něco sepnulo. Něco, co dlouho, dlouho mlčelo, se probudilo a využilo situace. Jak jsme stáli, obličeje pár centimetrů od sebe… políbila jsem ho. Všechno to, co se ve mně střádalo od prvního setkání, veškeré sympatie a pocit souznění a nakonec i vztek a zlobu za to, jak se dnes choval, jsem vložila do toho polibku. Mohl mě odstrčit, mohl protestovat, ale neudělal to, naopak. Cítila jsem, jak položil ruku na moje záda v téměř neznatelném náznaku objetí. Jak dlouho to trvalo, nejsem schopná říct, ale zdálo se mi to jako nejdelší polibek, jaký jsem kdy komu dala. Najednou, jako by si to uvědomil, odtáhl se.

"Rose… To jste neměla dělat. Ne dnes, ne tady, ne se mnou. Běžte prosím, a zkuste zapomenout. Já… Já nejsem člověk pro vás. Sama jste říkala, že jste měla problém strávit běžnou hodinu Lektvarů. Moje minulost skrývá mnohem větší hříchy, než je pár pokořených studentů."
Vypadal ztracený a zraněný, a já měla o to větší touhu ho obejmout.

"Rose, ještě jednou vás prosím. Běžte."
Dalších pár hodin jsem proseděla u krbu zabalená do deky a s hrnkem horké čokolády. Dýchala jsem její vůni, ale napít jsem se nedokázala. Měla jsem žaludek jako na vodě a v sobě obrovský zmatek. Klepala jsem se a nemohla zastavit proud svých rozvrkočených myšlenek a pocitů. Když jsem se snažila alespoň trochu rozebrat, co se ve mně odehrává, zjistila jsem, že asi nejvíc cítím zlost. Ale zlost na sebe, že jsem to dneska všechno zvorala tak, že kdybych byla farmář, mohla bych rovnou začít sít.

V tuhle chvíli, kdy mi bylo asi nejhůř, jsem si uvědomila, co mi nejvíc chybí. Vždycky, když mi bylo zle, pouštěla jsem si oblíbenou hudbu. Běžná elektronika v Bradavicích nefunguje ale spousta věcí má magické alternativy, třeba rádio, gramofon… Abych si mohla něco vybrat, potřebovala bych buď katalog, nebo výlet pryč. Za normálních okolností bych s přáním vyrazit na nákupy, vyrazila za Severusem, jenže to teď logicky nepřipadalo v úvahu. Nakonec, ředitelka McGonagallová by mi mohla pomoci úplně stejně. Nehodlala jsem to odkládat, upravila jsem se a vypravila se k ředitelně. Díky Severusovi jsem znala heslo a doufala, že nebude příliš neomalené ho použít.

"Uncia uncia,"špitla jsem nepříliš nahlas, chrlič se odsunul a já vstoupila na schodiště.

"Paní ředitelko, neruším?" optala jsem se, ještě než jsem vystoupila z výklenku.

"Kdepak, Rose, jen pojďte dál."

"Nechám vás o samotě," ozvalo se od knihovny. Schopnost splývat s prostředím by mohl Severusovi závidět nejeden chameleon.

"Ne, pane profesore, já půjdu, není to tak důležité."

"Slečno MacElligottová. Moje přítomnost tu opravdu není nezbytně nutná."

"Ale…"

"A dost," zahřměla profesorka McGonagallová. "Pokud máte nějaký pádný důvod, proč byste tu neměli zůstat oba, sem s ním. Pokud ne, Severus tu zůstane, protože ho ještě budu potřebovat a vy, Rose, se nemusíte bát, že byste rušila."
Zatnula jsem zuby, ale proč ne. Severus se tvářil jako nachytaný uličník a já chtěla, snad i sama sobě, ukázat, že ničeho nelituji a vlastně nemám proč se mu vyhýbat.

"Děkuji, paní ředitelko, mám na vás velkou prosbu. Hrozně moc mi tu chybí hudba, kterou bych si mohla pustit u sebe doma. Vím už, že se dá koupit rádio, nebo dokonce gramofon s deskami, ale…"

"…nevíte jak," doplnila mě Minerva. Přikývla jsem.
"Popravdě ani nevím, jestli je lepší sehnat si katalog a poslat sovu s objednávkou, nebo spíš vybrat osobně v obchodě. Myslím, že to druhé, ale sama nejspíš nemohu a ani bych si to netroufla."

"To je jednoduché. Severusi, minule jste nákupy zvládli bravurně, tak bys mohl doprovodit slečnu MacElligottovou i dnes. Určitě jí pomůžeš vybrat dobře, pokud si pamatuji, sám máš vytříbený hudební vkus a dohlédneš, aby Rose nenakoupila špatně. Potom se můžeš ještě zastavit tady a dořešíme tu výuku."

Severus mlčky přikývl. Nadšení z něho vyloženě tryskalo.

Když jsme byli na odchodu, zaslechla jsem hlas Brumbálova portrétu:

"Znamenitě, Minervo. Sám bych to neudělal lépe. Ať už se stalo cokoliv, není dobré, aby tu dívku přestal vyučovat. Společné nákupy jsou to nejlepší, co jsi jim mohla dopřát."

Severus jen zavrtěl hlavou a mávnul rukou. Jak vidno, svůj osud nemá nikdo pevně ve svých rukách.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | 3. ledna 2016 v 21:59 | Reagovat

Jsi si vědoma, že Severuse miluji jako svého prince a to,co mi tu dáváš je Můj šálek kávy?  Prosím Prosím prosim,nekončící tu krásnou romanci!ziju ji!

2 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 22:00 | Reagovat

Co myslíš, jak to mám já, když to píšu :)

[1]:

3 Lálí Lálí | 6. ledna 2016 v 21:18 | Reagovat

společné nákupy, jo? nadšení z něj vyloženě tryskalo- to si dovedu naprosto ŽIVĚ představit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama