Z nebe až na konec světa 8

24. ledna 2016 v 18:18 | Lina Dee |  Fanfiction
Jak jsem si minulé nakupování užila, tak to dnešní v duchu jednoslovných odpovědí a tváření se, že se nic nestalo, skoro vůbec. Severus nás přemístil do Příčné, ukázal mi obchod a v něm mi doporučil vhodný gramofon. Když jsem si vybírala hudbu, byl už zase venku. I když si někdo mohl myslet, že poslat nás teď na nákupy není kdovíjaký nápad, nebylo to moudré rozhodnutí. Oba jsme evidentně potřebovali ledasco, ale ne přítomnost toho druhého. Doufla jsem, že ne napořád, ale jen dokud se to trochu neusadí.

Splín, který se mě držel se částečně projevil i na výběru desek. Nebylo jich málo, ale převládal Leonard Cohen, Simon a Garfunkel, pak několik instrumentálních alb s meditační hudbou, něco málo tvrdší muziky… Rozhodně bylo z čeho vybírat, ve stojanech to bylo od Abby až po ZZ Top a ještě navíc spousta kouzelnických interpretů, kteří mi vůbec nic neříkali.

Nechala jsem tam nemalou sumu, ale protože jsem prakticky vůbec za nic jiného neutrácela, bylo mi to jedno. Tentokrát jsem i bez Severusovy pomoci zvládla poslat svoje nově nabyté věci do pokoje v Bradavicích. Ještě jsem se zastavila a rozhlížela se, jestli nezahlédnu něco, u čeho budu mít pocit, že bez toho nemohu být. Oči mi padly na malé hrací skřínky, ne nepodobné té, kterou jsem našla v trezoru po otci. Pořád mi vrtalo v hlavě, co v ní hraje za melodii, a proč mi přijde tak strašlivě známá. Obrátila jsem se na kouzelnici, která mě obsluhovala.

"Mohla bych vás poprosit o jednu laskavost? V dědictví po otci, jsem našla hrací skřínku, šperkovnici. Hraje krásnou melodii, kterou ale nejsem schopná přesně určit, jenom vím, že ji odněkud znám."

"Ó, tak to nevím, jestli vám dokážu poradit,"zavrtěla hlavou mladinká blondýnka poněkud výstředního vzhledu. "Můžete mi ji zkusit zabroukat, ale musíte dávat pozor, jsou tu prachonožné notomilky, tak ať nějakou nevdechnete. Jak slyší hudbu, hned musí být u ní."

Vytřeštila jsem oči.

"Notomilky, to je něco jako kluběnky? V životě jsem o nich neslyšela, ale já toho vím, pravda, ještě málo. Ale nikde tu nic nevidím…"

"To je proto, že nezpíváte. A pak je nejspíš také neuvidíte, ony jsou většinou tak trochu neviditelné." Hm, tak trochu neviditelné, to jsem byla dnes také a co z toho vzešlo za problémy. Přesto jsem si odkašlala, a zanotovala melodii z hrací skřínky.

"Jéje," zaradovala se prodavačka. "Tuhle znám, tu vlastně zná asi každé malé dítě, vždyť je to ukolébavka. Ale pak děti vyrostou a zapomenou. Jestli chcete, mám tady desku, kde je vážně moc hezky nazpívaná. A notomilku jste asi také nevdechla, zpívala jste docela čistě."

"No, to jsem ráda. Představa, že bych vdechla živého tvora, se mi vůbec nelíbí. A tu desku si ráda vezmu."

"Určitě ji pusťte i profesorovi, on má tradiční hudbu hodně rád, třeba vám k ní ještě něco poví. A nebojte se, není to zas takový bubák, jak se rád tváří," široce se usmála prodavačka," můj snoubenec Neville se ho jako student bál, a dnes často najdou společnou řeč kolem rostlinných přísad."

"Neville? Ten Neville, co chodí pomáhat profesorce Prýtové do skleníků, že ano?"

Dívka přikývla.

"To ale znamená, že vy jste Lenka! Tolik jsem toho o vás slyšela! Ale myslela jsem, že děláte šéfredaktorku nějakého časopisu…"

"To Neville zase přeháněl. Zatím jen sháníme peníze. On si doplňuje vzdělání, aby mohl po profesorce Prýtové převzít místo a já jsem zatím tady, i když obnovit Jinotaj je jeden z mých největších cílů."

"Lenko, musíte někdy přijít za mnou do Bradavic, moc si tam nemám s kým popovídat."

"Ráda přijdu, ale… nevím koho mám hledat," podotkla a šibalsky zamrkala. Nejradši bych si vlepila pár facek, takový trapas…"

"U Merlinovy brady, promiňte. Jsem Rose, Rose MacElligottová. Momentálně jediná dospělá studentka v Bradavicích."

"Ach tak, v tom případě vás znám také z vyprávění. Mimochodem, nechci vás vyhánět, ale za chvilku zavírám a profesorovi venku nejspíš také není moc teplo."

Vzdychla jsem si.

"To je pravda. Chudák, čeká tam už celou věčnost. Myslíte, že jsou všichni chlapi tak tvrdohlaví?"

"To nevím, ale můžu vám říct, že každý vás dokáže něčím překvapit. A nebojte, jak jsem říkala, není takový bubák, jakého ze sebe rád dělá."

Poslední Lenčina věta zněla, jako by věděla víc, než já sama, co se dneska všechno semlelo.

"Asi máte pravdu. Lenko, mějte se krásně a doufám, že se brzy uvidíme."

Vyšla jsem na Příčnou, která už byla zahalena do tmy. Nastávající zima byla vidět čím dál tím více, právě na zkracujících se dnech. Sotva za mnou zapadly dveře obchodu, oslepilo mě bílé světlo a do uší se mi zakousl šílený ječák podkreslený zvukem, jaký vydávaly staré magnéziové blesky.

"Vy musíte být Rose, první dospělá studentka Bradavicích! Bylo by hloupé o vás nedat vědět našim čtenářům!"

Trochu jsem se rozkoukala, a spatřila jsem ženu, která svým vzhledem skvěle doplňovala hlas. Prakticky na ní nebylo nic, co by nebylo křiklavé, od kostýmku neonově zelené barvy až po nepřirozeně světlé vlasy s vlnou hodnou hereček černobílých filmů. Přišlo mi, že jsem ji už někde viděla, ale kde?

"Jsem Rita Holoubková!"zašvitořila. "Určitě mě znáte z Denního věštce z rubriky Já a zase Já! Když jsem na vás tak náhodou narazila, musím vás vyzpovídat, určitě máte tolik tajemství, která by mohla zajímat naše čtenáře. Řekněte, Rose, jak se stalo, že jste nemohla nastoupit do Bradavic jako řadová studentka?"

"No bylo to složité… Nebylo by lepší si na to sednout někde v klidu? Přeci jen dělat rozhovor takhle na ulici," snažila jsem se oponovat, ale marně.

"Takhle je to přece mnohem autentičtější. Můžete se vypovídat o problému, který měla vaše matka i proč váš otec nikdy neodešel od své ženy a místo toho udržoval paralelní vztah? A proč se svojí zákonnou manželkou nikdy neměl děti? Pokud ovšem víte něco, co my ne."

Padla mi brada. Jak to všechno mohla vědět? S moc lidmi jsem se na tohle téma nebavila.

Severus se objevil právě včas. Postavil se mezi mne a redaktorku s fotografem:

"Okamžitě zmizte! Běžte si hledat témata pro ten svůj bulvár někam jinam! Už několikrát vám bylo sděleno, že se máte vyhýbat Bradavicím i všem studentům širokým obloukem, jinak by se mohlo stát, že někomu ve vaší přítomnosti ukápne dezinsekční lektvar." Tvář měl staženou zlobou a ve vzteku skoro syčel. Až jsem nemohla věřit, kolik podob jediného člověka jsem dnes poznala.

Ne že bych měla pocit, že před Ritou potřebuji chránit, ale bylo vidět, že to zapůsobilo. Holoubková couvla, ale v očích jí zahrálo cosi nepěkného. Teprve teď jsem si všimla, že za ní poletuje malý notes s brkem, který stále zuřivě zapisuje. Nejspíš podobný, jako mám já na psaní poznámek.

Severus mě trochu nešetrně uchopil za loket a přemístil nás. Na chodbě jsme se mlčky rozešli a já nakonec byla ráda, že jsem doma. Bylo to zvláštní, ještě donedávna jsem si myslela, že doma je tam, kde jsem žila, na Skye. Ale od chvíle, kdy jsem se objevila tady, mi došlo, že je to jinak. Doma je tam, kde se člověk cítí úplný a to jsem poprvé zažila v Bradavicích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 18:21 | Reagovat

Tak to jako prrr mladá dámo. Chci zpátky romantiku a fofrem! Obzvláště po tom, co Alan odešel!

2 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 18:39 | Reagovat

Neboj, romance bude, přece je nenechám se rozhádat, ale počkej ty titulky v denním věštci :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama