Z nebe až na konec světa 9

26. ledna 2016 v 21:06 | Lina Dee |  Fanfiction
Ráno mě probudila děsivá bolest hlavy. Všechno to, co se na mě nahrnulo za včerejšek, si evidentně vybralo svou daň. Na stole už jsem měla připravenou kávu, jako by skřítci už předem věděli, v jakém stavu se probudím. Nebo to možná opravdu věděli, protože jsem dlouho do noci přehrávala melancholické písně a brečela do polštáře. Pomalu mi táhne na třicet a chovám se jako puberťačka. Snad za to může i fakt, že se zase učím, to prý člověka duševně omladí.

Vím, že to není ideální na začátku dne, ale místo rychlé sprchy jsem si napustila vanu. Potřebovala jsem se vzpamatovat a trochu si relaxovat, tak jsem použila i kohoutky, které poskytují nadstandardní potěšení - bublinky, koupelový olej a hlavně aroma. Koupelna se naplnila párou s vůní meduňky a pomeranče a já přesně věděla, že to je to, co potřebuji.

Příjemné bylo vědomí, že nikam nemusím spěchat, neboť konzultace mě dnes čekají až odpoledne. A to ještě, kdoví jestli, zahlodal ve mně červíček pochybností, protože dnešní odpoledne mělo být věnováno lektvarům. Po tomhle pomyšlení se ve mně zahnízdil nepříjemný pocit prázdnoty, jakési otupění, jako by mi bylo už všechno jedno. Ještě chvíli jsem zůstala naložená ve vodě, ale nakonec jsem to vzdala. Ani koupel, jakkoliv byla příjemná, mi nedokázala zlepšit náladu na nějaké přijatelné minimum.

Pořád se mi v myšlenkách vracel včerejšek, pořád. Nejdřív ten výstup na hodině lektvarů a pak… při vzpomínce na ten polibek mě brnělo až v konečcích prstů. Jenomže… když tedy nechtěl tak proč se nebránil? Neodstrčil mě? A na druhou stranu, měla jsem já právo to udělat? Vždyť je to můj profesor. Zase... oba jsme dospělí lidé a nějak bychom se srovnali. Cítila jsem, jak mě začínají pálit oči a nebyla jsem daleko od pokračování ve včerejším breku.

Sedla jsem si do okna a sledovala zvlněnou hladinu jezera. Nebude trvat dlouho a zamrzne. S kapesníkem vonícím bylinkami, který jsem se nikdy nedonutila vrátit, v dlani, jsem se kochala končícím podzimem. Napadlo mě, že bych možná mohla zajít k Hagridovi a zeptat se ho na prachonožné notomilky, nebo jak se to má jmenovat. Ale ač jsem si Harida oblíbila pro jeho bezprostřednost a dobrosrdečnost, nějak jsem neměla náladu se za ním vydat. Vlastně jsem neměla náladu vůbec na nic.

Na vnějším parapetu se usadila sova, vlastně výreček s bílým obličejem a legračním "vousem" přes zobák. Rozhodně nepatří mezi britské sovy, to už jsem si zjistila, ale už jsem si zvykla, že tady je prostě všechno jinak. Otevřela jsem okno a vzala si od výrečka dnešního Denního věštce. Odměnila jsem dravce kouskem sušeného masa a zavřela, aby mi neutíkalo teplo.

Spustila jsem oči na zažloutlé listy novin a zalapala po dechu. Ani několikanásobné zavření a otevření očí nezafungovalo. Bylo to tam pořád. Ani nevím, že fotografie, kde si přede mne stoupá Severus v ochranitelském gestu, vůbec vznikla, ale je dost možné, že jsem si to v rozrušení vůbec neuvědomila. Palcový titulek nad fotografií hlásal:

Severus Snape(41): Bývalý smrtijed a nemanželská dcera alkoholičky - láska dvou čarodějů z okraje společnosti?

Měla jsem hodně co dělat, abych ty noviny nemrskla do protějšího koutu místnosti, nebo ještě lépe, do krbu. Jenomže ta část mého já, která nesnáší pomluvy na svou adresu a když už se to stane, tak o tom musí nutně vědět, mě donutila článek dočíst.

Ještě nedávno bylo nemožné zastihnout Snapea v dámské společnosti. Stačilo ale ochranné nařízení ministerstva a všechno se mění. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit, že již dvakrát byl viděn přímo na Příčné ulici v Londýně, kterak nakupuje s mladou rusovláskou módu a doplňky do domácnosti. Redakci se podařilo zjistit, že žena se jmenuje Rose Caitir MacElligottová(26) a pochází z nemanželského spojení obchodníka Hanse Butchera(+61) a mudlovské úřednice, která propadla alkoholu. Butcherova manželka nikdy neměla děti, tudíž MacElligottová krom kouzelnického nadání zdědila i slušnou sumu peněz, což z ní dělá velmi dobrou partii pro Snapea, jenž nikdy závratným množstvím prostředků nedisponoval.

Kromě peněz je pro něj na MacElligottové nejspíš zajímavé i to, že je velmi podobná Lily Potterové(+21), matce slavného Harryho Pottera (21), k níž Snape planul neopětovaným citem. Čím je ale podivín Snape atraktivní pro mladičkou Rose, která by téměř mohla být jeho dcerou? Nabízí se otázka, zda ona vůbec ví o přetemné minulosti svého milence? Tuší, že rty, které líbá, vyslovovaly nepromíjitelné kletby? Snažili jsme se Rose vyzpovídat, ale její milenec naše úsilí překazil, i když dívka sama vypadala, že by se o svá tajemství ráda podělila. Naše redakce se ale nevzdá a pokusí se přinést další čerstvé a zaručeně pravdivé informace ze života slavných.
Já a zase Já Rita Holoubková

Rozklepala jsem se, zčásti vztekem a z části zoufalstvím a bolestí. Něco tak ponižujícího jsem snad ještě nezažila. Nesnáším pozornost a ta ženská udělá tohle. Noviny, které jsem držela v rukách, začaly nebezpečně doutnat, až vzplanuly. Došla jsem s nimi ke krbu a nechala je dohořet. Ani mi nebylo líto toho svrčku, co stály.

Míchaly se mně protichůdné nálady, v nichž jsem proklínala Ritu, Lily Potterovou, kterou ani neznám a která asi byla jediným důvodem, proč se ke mně Severus choval hezky, a nakonec i jeho samotného, protože vědomí, že zabil a nejspíš nejednou, mi do duše vyrylo hlubokou brázdu. Knihy, které vyzdvihovaly Snapea jako hrdinu o temné minulosti taktně pomlčely. Ale možná, možná Holoubková vaří z vody jako většina bulvárních novinářů a krmí čtenáře lží. I když je pravda, že spousta věcí v článku byla nevídaně přesná, snad jen jméno mojí matky chybělo.

Ještě před malou chvílí jsem si myslela, že se všechno srovná, že se oba vydýcháme a pak se uvidí, ale jeden pitomý článek zbořil moje vzdušné zámky lépe, než jeřáb s demoliční koulí.

Seděla jsem u krbu a přišlo mi, jako by se z něj místo tepla linul chlad. Trochu nepřítomně jsem se pohupovala dopředu a dozadu, když se ozvalo zaklepání na mé dveře. Bylo mi jedno, kdo za nimi stojí, jenom jsem k nim mávla hůlkou a zašeptala zaklínadlo. Dveře cvakly a zaskřípaly, jak se pootevřely.

"Cítím spálený papír, předpokládám tedy, že noviny už jste četla."

"Hm," zamumlala jsem a nutila se neotočit za hlasem. "To byli ti kostlivci ve skříni, kterými jste mě včera od sebe odehnal?" Dřevěná podlaha za mnou trochu zavrzala.

"Má cenu na to odpovídat? Ať řeknu cokoliv, bude v této situaci špatně. Pro to, co jsem dělal za první války, neexistuje slovo omluvy. Bylo to tak, a jen Brumbál mi dal příležitost ta provinění ze sebe smýt. Před okolím. Před sebou je nesmyji nikdy. Pán zla se postaral, abych měl až do konce života memento na své skutky. Takže pokud mě chcete odsoudit tak, jako to udělala spousta dalších, máte na to právo. Jsem vrah, mám na rukách krev a v uších křik utrpení nevinných lidí."

Po tváři mi tekla slza a já se pořád přemáhala, abych se neotočila, protože jsem si nebyla jistá, jak bych zareagovala.

"Nejsem od toho, abych soudila. Navíc, i kdyby, tak co na mně záleží? Znamenal včerejší den vůbec něco, nebo jsem jen naivní husa, co si něco špatně domyslela a měla tu kliku, že je někomu podobná?"

"Nejste jí podobná." Z těch slov šel mráz, až jsem se otřásla. "Vy jste vy. Jste Rose, jste jedinečná a mrzí mne, že si to o sobě nemyslíte, protože jinak byste v tomhle ohledu nemohla pochybovat. Lily je mrtvá přes dvacet let, a kdybych si chtěl lepit díru v srdci někým jiným, udělal bych to už dávno."

"Třeba nebyla příležitost…"

"Byl nespočet příležitostí."

"Tak proč?"

"Proč jsem sám? Dobrá otázka. Snad proto, že žádná by nestrávila sklepního netopýra a informace o mé minulosti. I vy jste kvůli tomu na mě změnila pohled a já se za to na vás nemohu zlobit."

"Proč myslíte, že jsem změnila pohled?" potlačila jsem vzlyknutí.

"Protože se celou dobu přemáháte, abyste se na mě nemusela podívat, a třesou se vám ramena pláčem." Cítila jsem, jak se prkna za mnou prohnula, když přistoupil ještě o krok blíže a sedl si do dřepu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 26. ledna 2016 v 21:28 | Reagovat

Ježííííš! Ježííííš! Jsem z toho úplně rozklepaná!

2 Zdeňka M. Zdeňka M. | Web | 1. února 2016 v 21:18 | Reagovat

Ach, já chci pokračování... To je mučení čtenáře, to takhle napínavě utnout! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama