Být věrný, znamená nepodvést...

27. února 2016 v 20:46 | Lina Dee |  Myšlenky

Před chvilkou mě na facebooku, bezedné to studnici pravd, polopravd a lží, zastihla poměrně zajímavá diskuse, která začala takovým tím motivačním obrázkem, co na nich je romantický motiv a pak hromada plků, nad kterými se kdekdo dojímá a málokdo si je vezme k srdci. V tomhle případě se jednalo o obrázek na téma nevěra - že má člověk zvážit, jestli podvede toho, kdo by za něj dýchal, s člověkem, kterého skoro ani nezná a tak.

Pro mladého člověka, čerstvě zamilovaného to může být dojemné, ale já se tak nějak vrátila v myšlenkách o pět let zpátky a přišlo mi to jako hrozně jednostranně napsaná blbost. Stávají se totiž různé věci. Moje vlastní zkušenost mluví přímo proti těm hláškám, že nevěra je v každém případě špatná. On je velký rozdíl, když spolu dva chodí, pusinkují se, vodí za ručičku a večer se rozejdou každý ke svým rodičům, než když spolu pět let žijí a minimálně jeden má pocit, že už je pro toho druhého jen rohožka. Přitěžující okolností je manželství. Ale tak nějak koexistují, tím, že se dlouho znají, dokážou si vyjít vstříc, ale to, s čím do toho vztahu je pryč.

Konkretizuji to. V devatenácti jsem se plna ideálů vdávala. Po pěti letech z manželství zbyla dutá skořápka. Navenek jsme se oba tvářili, že je všechno v pohodě, ale ex už měl v té době na kontě několik virtuálních milenek a minimálně jednu fyzickou. Já byla doma, vlastně ani nevím proč, asi ze zvyku. V době, kdy jsem byla psychicky nejvíc rozložená, protože mi exova milenka napsala, ať ho nechám jít a nepletu se jim do života, mi v emailu přistál zamilovaný anonym. První reakce byla, že si ze mě někdo dělá šoufky, ale protože ve mně hlodal červíček "co kdyby", odepsala jsem. Nakonec z toho byl půlrok čilé korespondence, aniž bych věděla, kdo je na druhé straně drátů. Po půlroce první rande a já byla hodně překvapená, když jsem zjistila, že svého ctitele znám docela dlouho.

Když jsem si v hlavě konečně spojila, že ctitel a dávný známý jsou jednou osobou, zamilovala jsem se jako puberťačka. Strašně, strašně moc. Doma jsem živořila, na vycházkách jsem ožívala. Byla jsem jako Jekyll a Hyde a celou dobu se klepala, co bude, až to rupne. Představa rozvodu pro mě byla děsivá, představa paralelního vztahu ještě děsivější. Navíc, protože jsem byla vždycky do všeho hodně hrrr, přehoupl se ten vztah do fyzické roviny dříve, než bych doufala. Věrna heslu mého oblíbeného piráta "Ber všechno a nevracej nic" jsem užívala plnými doušky a pořád si říkala, co bude...

Bylo. Jednoho krásného dne jsem se rozhodla, nechala exmanžela exmanželem a šla za lepším. A přesto, že ten vztah byl už nějakou dobu mrtvý, to bolelo. Bolelo opustit to zažité, známé, byť trýznící. Tehdy jsem pochopila i ženy, které raději vydržely s tyranem, protože to bylo to, co znaly. A všechno ostatní bylo děsivě neznámé.

Stálo to za to, máme se ctitelem za sebou první pětiletku a zatím to nějak nevypadá na to, že by měla být i poslední.

A co z toho plyne? Že nevěra není vždycky jen odkopnutí milujícího člověka. Někdy je to jen oproštění se od toho, kde nechceme být a vrhnutí se tam, kde být chceme. Taková nevěra už je vlastně začátkem nového vztahu ve chvíli, kdy ten začátek ještě nemá faktickou možnost vzniku…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sjuzn♥ Sjuzn♥ | E-mail | Web | 27. února 2016 v 21:02 | Reagovat

napísala si to vystižne a pravdivo :))

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 27. února 2016 v 22:37 | Reagovat

Láska je prostě něco, co se nedá svázat pravidly a zákonitostmi... A to s těmi zneužívanými ženami je bohužel smutná pravda... Kéž by měly dostatek síly...

3 stuprum stuprum | Web | 28. února 2016 v 4:41 | Reagovat

To není o síle. Prostě v hlavě dívce pořád hlodá červíček, že je lepší být s někým než sama. :)

4 Lálí Lálí | 29. února 2016 v 16:56 | Reagovat

Záleží na definici slova nevěra. A ne vždycky to je špatné, i když se to v dané situaci tak nejeví. Kdyby Pták tehdá neudělal to, co udělal, tak bych nepoznala tolik lidí, nestalo by se takovejch věcí...a když loni přišel s tím, že špendlíčkem kopal a prstíčkem hrabal..trochu ho zarazilo, když jsem mu řekla, že bych mu měla vlastně poděkovat, za to, co udělal. někdy se to prostě má stát. Něco nás to má naučit a něco nám ukázat.

5 Rogue Rogue | Web | 16. dubna 2016 v 0:48 | Reagovat

Složité téma na dlouhou diskuzi. Dá se to vnímat z mnoho úhlů pohledu a všemožně o tom přemýšlet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama