Mohlo to být, ale není

28. prosince 2016 v 13:09 | Lina Dee
Témata týdne mi někdo vybírá na tělo, ne? Opět se mi téma týdne trefilo do poměrně citlivého místa. Chvíli jsem přemýšlela, jestli s tím ven, ale vlastně, proč ne.


Z mých článků už to čtenáři vědí, ale pro ty nové tak trochu zrekapituluji svůj život. Už téměř šest let jsem na hromádce s mužem, který dal mému životu směr a formu. Svou konzervativností mě velmi často štve, ale do jisté míry brání mému bohémskému "já" aby bylo příliš rozevláté. Jsou doby, kdy jsme harmonický pár, jsou chvíle, kdy se dovedeme dohádat jako koně, protože oba jsme tvrdohlaví a jedeme si svoje. Tak nějak, jako v každém dlouhodobém vztahu. Funguje to tak dobře, že už jsem s Petrem déle, než s jeho předchůdci, s nimiž jsem jela na pětiletky a skoro se bála, že s nikým déle, než pět let být nedokážu


A ejhle. V lednu to bude šest let od našeho prvního rande. Jenomže… V hloubi duše nejsem spokojená. I když je to všechno fajn, a v té své nespokojenosti si přijdu jako nevděčný fracek, prostě to nejde. Vyrostla jsem v rozvrácené rodině, Tátu jsem vlastně poznala až jako skoro dospělá a jen moje matka věděla, jestli jím je opravdu on. Svoje tajemství si vzala do hrobu a já se rozhodla, že už se v tom nimrat nebudu. Jenomže… I když nechci děti, (necítím se jako člověk kompetentní k výchově potomků a navíc Petr je ve věku, kdy už někteří bývají dědečky) chci mít rodinu. A rodina je pro mě milující manžel, jehož příjmení sdílím. Život na psí knížku nebo na hromádce je pro mě jen jakým si emoce vysávajícím provizoriem. Vždyť i ty názvy to má takové hanlivé. Není tedy divu, že už po prvním roce, co jsme byli spolu, jsem čekala žádost o ruku.


A nepřišla. Ani další rok, ani ten následující. Dopadlo to tak, že jsem víceméně rezignovala. Na Plicním jsem se dozvěděla nepěknou diagnózu a tak jsem si začala plnit sny. Skočila jsem si bungee, pořídila tetování, rozhoupala jsem se k piercingům, po kterých jsem toužila od puberty. Tetování byl trochu boj, protože to jsem si nedělala sama jako piercingy a Petr má hrůzu z různých krví přenosných chorob. Ale ujistila jsem ho, že všechno bude sterilní a že mu to nefotím. Nafotila jsem, všechno bylo bez problému a tím jsem brala celou věc za uzavřenou. Je to skoro půl roku, moji vlčíci už ke mně patří a bez nich bych se cítila neúplná, i když budou chtít



Nic zlého netuše jsem před pár týdny nastolila téma "Jsme spolu už dost dlouho, co takhle se vzít?". To, co jsem se dozvěděla, mi vzalo řeč na pěkných pár dní, už tím, že mi to bylo podáno jen jako zajímavost, vlastně mezi řečí. Prý ten den, kdy jsem doma oznámila, že se jdu nechat tetovat, v práci vybíral let balonem a hodlal se se mnou konečně zasnoubit. Jenomže ta vidina tetování, respektive riziko těch chorob (a nepomáhá racionální vysvětlení, že jehly byly čerstvě vybalené z blistru, racionálně to přijme, ale přes fobii to stejně neproleze), způsobilo, že to zrušil. Absolutně mu nedošlo, proč brečím, přece se nic neděje, s tetováním se časem smířil, zvyknul si na něj a neřeší ho. Nepochopil, že se ve mně vzbudila touha vrátit čas a třeba to "nešťastné" tetování odložit na neurčito. Celý život bojuji s nezvratností svých rozhodnutí a v tenhle okamžik jsem to opravdu tvrdě pocítila. A Petr? Vůbec nechápal, co se se mnou děje, jeho pohled na celou věc je úplně jiný a nepobral, jak jsem mohla vzít věc, kterou mi řekla víceméně jako zajímavost a předmluvu k tomu, že si zvykl i na moje bodymod pokusy, jako svoji největší osobní tragédii.

Ale brala. A nedokázala jsem vysvětlit proč to tak je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nudistka nudistka | Web | 28. prosince 2016 v 17:43 | Reagovat

Pokud se k tomu chystal, určitě to zkusí znovu. ;-)

2 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 28. prosince 2016 v 22:48 | Reagovat
3 Lálí Lálí | 30. prosince 2016 v 22:13 | Reagovat

Ach jo, to mě mrzí,...já po neskutečně dlouhých 4 letech našla chlapa, který je do mě bláznivě zamilován, ačkoli já absolutně netuším, kde se to v něm bere.Mám ho ráda, ale jsem já ten, kdo to celý brzdí a snaží se pořád být racionální, protože špatná zkušenost. Po dvou měsících, kdy se vídáme tak max 1 za týden a ke všemu jen na pár hodin - mi oznámil, že by si mě chtěl vzít. Nepožádal o ruku, oznámil mi to. A já mu musela trapně vysvětlovat, že nejdřív musím dostudovat a mít pořádně kde bydlet, než se budu brát a mít děti. A cejtila jsem se u toho jako podvodník...

4 Lina Dee Lina Dee | 30. prosince 2016 v 22:45 | Reagovat

[3]: Lálíku... víš, kde já mám racionalitu, viď? Když už tak po hlavě. 5ekla bych jako kouzelné sluchátko: "Ale ovšem, jak si přeješ, až dostuduju, není problém." to se dá pochopit. Já bych tedy sama sobě nekladla nějaké podmínky jako studium (dělám externě gympl a nevím, jestli s tím neseknu), ale čtyři měsíce jsou přece jen docela málo, aby si člověk byl jistej. Každopádně, držím pěsti :)

5 Lina Dee Lina Dee | 30. prosince 2016 v 22:46 | Reagovat

[3]: Ach dokonce dva (špatně čtu, a ještě hůř vnímám)

6 Lálí Lálí | 1. ledna 2017 v 16:14 | Reagovat

v pohodě :)
to já v tom taky nevidím problém, jen neumím jednat bezhlavě :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama